Rozhovory

Nemám potřebu cítit se jako politik

Publikováno: 7. 8. 2019
Autor: Karel Černý
Foto: archiv Milana Hniličky
logo Sdílet článek

 Na poslanci Milanu Hniličkovi (ANO) jsou vidět roky profesionálního sportování. Na poměry sněmovny je nezvykle štíhlý a navíc nezaplétá slova do politických kliček. Není divu, že právě on je hlavním hybatelem vzniku Národní sportovní agentury, kterou nadvakrát schválila sněmovna a která přebere od ministerstva školství oblast sportu.

V čem bude zásadní rozdíl proti tomu, jak sport funguje teď?

Ve zjednodušení, zrychlení a zpřehlednění celého systému. V současné době funguje pod ministerstvem školství program „Můj klub“, což je skvělé − peníze z něj jdou přímo ke klubům. Ale ty si o ně musejí žádat a žádosti mají až 90procentní chybovost. Proč? Protože v těch nejmenších klubech se často v jedné osobě skrývá předseda, trenér, správce hřiště, údržbář... Je to srdcař a obrovský fanoušek, ale kromě všeho, co dělá, se ještě musí vyznat ve složitých žádostech. Ministerstvo samozřejmě musí dodržovat zákony a administrativní posloupnosti. Ale jde to zjednodušit a zrychlit, aby peníze nepřicházely klubům v září a říjnu, ale třeba už v březnu. Jistě – velké svazy si nějak poradí. Ale my se bavíme o fungování těch nejmenších složek. V programu „Můj klub“ bylo loni lehce přes 4000 žádostí, dneska je jich 6000. A na to je na ministerstvu 25 zaměstnanců, přičemž administrování tohoto programu se samozřejmě ne všichni věnují. Musejí se najímat brigádníci a podobně. Výsledkem je, že tenhle hodně populární program neplní v současné verzi svůj účel. My ho chceme výrazně posílit, ale na to potřebujeme administrativu a systém.

Takže stačí nabrat lidi a zdokonalit systém?

A ještě něco − mluvíme často o funkčním rejstříku sportovců. Jakmile se o něj budeme moct skutečně opřít jako o pravdivou a funkční databázi, můžeme s pomocí lehké legislativní úpravy přejít třeba k příspěvkům. V tu chvíli to skutečně bude i pro ty nejmenší kluby velká pomoc a úleva.

Senát novelu zákona, zahrnující i sportovní agenturu, neschválil, sněmovna ho musela přehlasovat. Prý mu mj. vadila nepřehlednost, velké rozhodovací pravomoci předsedy a předpokládaná délka jeho působení...

Ty obavy nejsou namístě. Zákon vše jasně definuje. Šlo o to, aby byl sport odebrán z okraje zájmu, kde dnes na ministerstvu školství je, byl samostatným orgánem a měl samostatnou rozpočtovou kapitolu. V tom zákonu je deklarována spousta dobrých věcí − například se musí vládě předložit materiál, který definuje, které oblasti a v jaké alokaci budeme podporovat, což dosud nebylo. Vše je zcela transparentní, je hned vidět, kdo je za co zodpovědný. Je tam předseda a dva místopředsedové. Předseda je jmenován vládou na dobu šesti let. Tím bude místo stabilizováno, lidé se nebudou měnit s každým ministrem a podléhat náladě vlády − což je pro všechny sportovní svazy důležité, protože si těžko mohou nastavit dlouhodobou koncepci, když se každý rok a půl změní ministr školství a ten nově nastupující přinese změny. To jsou chvíle, kdy politika vnáší do sportu nejistotu.

Myšlenka té agentury byla vaše?

Historicky už tady takové myšlenky byly. Až teď se mi tato koncepce podařila ve sněmovně, výborech a podvýborech rozhýbat. Ale s tím jsem vlastně do politiky šel. Protože jsem jako „uživatel“ na vlastní kůži pocítil nesystémovost té podpory. A to jsem z hokeje, který ji má ještě docela dobrou, i když hlavně na té nejvyšší úrovni. Ale když jsem vedl program trenérů mládeže, zažil jsem, kdy jsem trenérům, které se podařilo zprofesionalizovat, musel říct, že svazové peníze docházejí, a pokud stát nepomůže, tak končíme a ať si jdou hledat jinou práci. Jednalo se o cca 80 trenérů, kteří se starali o spoustu dětí v klubech, které nebyly extraligové ani prvoligové. Většinou to byli nadšení tátové od rodin a my jim pomáhali stát se plně trenéry. Byla by obrovská škoda tohle ukončit. Proto jsem se do toho pustil.

Dlouho jste se předloni rozhodoval, zda jít do voleb?

Hodně dlouho. Nejsem naturelem politik. Ale asi jsem velký bojovník, když jsem to vydržel (směje se). Ale na druhou stranu jsem po té sportovní kariéře workoholik. Pravda − spíš jsem se pořád držel v pozadí a ani dneska se mi moc nedaří prezentovat se například na sociálních sítích nebo u řečnických pultů. Spíš je za mnou vidět práce − objíždím regiony, zúčastňuju se dětských akcí... Takže přiznávám, že jako politik mám značné rezervy v umění prodat svou práci. Nicméně i když to není tolik vidět, opravdu hodně komunikuju. S kolegy poslanci i se sportovním prostředím − s Českou unií sportu, Sokolem, Českým olympijským výborem, s malými svazy, ale třeba i s kraji a obcemi. To je důležité, protože si uvědomíte, že malé vesnice i Praha a její části řeší v zásadě stejné věci – sportoviště, financování akcí, spolupráci se státem. Sport je široce rozkročený. I proto pořád nerozumím tomu, že tady už dávno není třeba ministerstvo sportu nebo agentura, která se teď naštěstí povedla.

Takže ani po dvou letech ve sněmovně se necítíte jako profesionální politik?

Nejsem si jistý, že se tak vůbec někdy cítit budu (směje se). I když je to strašně důležité řemeslo. Ale já jsem celý život od přírody sporťák, který se rozhodl pro sport něco udělat a vrátit mu, co mi dal. A po své sportovní kariéře jsem zjistil, že tohle je jediná cesta, jak mohu pomoct. Navíc ani nemám žádnou potřebu cítit se jako politik. Dělám maximum pro to, abych v rámci Poslanecké sněmovny vysvětlil, co sport potřebuje, hodně se snažím komunikovat. Lidí ze sportu je a vždy bylo v poslaneckých lavicích pramálo, což je škoda − soudím, že sněmovna by měla být vzorkem obyvatelstva. Ale zpátky k vaší otázce – kdo ví, třeba jednou politikem budu, i když zatím se pořád vidím spíš jako funkcionář. Jestli dostanu možnost v té agentuře nějak fungovat, bude mě to bavit. Stejně tak mě strašně bavila práce v hokejovém svazu, bavilo mě pracovat na rozvoji sportu, předhánět se se zahraničními organizacemi a dokazovat jim, že jsme lepší. A že jsme sportovní národ. 

Vypadá to, že sport berete jako naprosto nejdůležitější věc. Přitom se ale omezují hodiny tělocviku, malé kluby na vesnicích nemají členy...

Netvrdím, že kdo neběhal nebo nedělal hokej, nebude nikdy dobrý člověk. Ale určitě už to není takové, jako to bylo za nás. Nikdo nečeká, že dneska děti polezou po stromech a že budou plná hřiště. Tehdy jiná zábava v podstatě nebyla. Jenže to už jde do extrému. Když si vláda řekne, že chce jako prioritu, aby se občané hýbali a věnovali se sportu (a my jsme sportovní národ), musí se věnovat dostatečný prostor propagaci a musejí se zapojit i jiná ministerstva. Jde o to vysvětlit rodičům, proč by se měli hýbat a proč by se měly hýbat jejich děti. Zjednodušeně − když se nebudou hýbat, budou v budoucnu tlusté, mít zdravotní problémy, mnohem víc utrácet za prášky a doktory. Nemluvě o morálním vývoji, o tom naučit se nějaké disciplíně. Informovat i o tom, že sport vás naučí vyhrávat i přijímat prohry, spolupracovat, jednat fair play. Chápu, že u toho posledního se třeba leckdo ušklíbne, ale mělo by to tak být. Sport nás učí spoustu věcí, aniž bychom si to uvědomovali. A i určitá pohybová šikovnost nabytá v mládí se vám později může hodit. Když zakopnete na chodníku, nespadnete na hlavu, protože budete umět padat. Tělo má v sobě všechny návyky neskutečně dlouho uložené a dlouho z nich dokáže čerpat. A to celou dobu mluvím jen o úplně základním, nikoli o profesionálním sportování. V prvopočátku by stačilo, aby na školách byla atletika a gymnastika místo toho, aby se hodiny tělocviku ubíraly. A pak se zjistí, že 70 procent kluků, co se hlásí do armády, má problémy udělat fyzické testy.

Teď jde na sport zhruba sedm miliard, vy prý ale za optimální považujete dvojnásobek...

Dám vám jedno srovnání. Obor sport se dá přirovnat k oboru kultura. Obojí má pro lidi obrovský význam, obě oblasti jsou specifické. Ale kultura má 14 miliard a sport oněch sedm. A přitom ze sportu jde 60−70 miliard ročně do veřejných rozpočtů a je spravován jedním malinkým odborem na ministerstvu. Jak má těch pár zaměstnanců řešit metodiku, když jsou rádi, že nějak přerozdělí peníze? Kde jsou analytické materiály, na jejichž základě se peníze efektivně distribuují? Kde je pořádná kontrola? Opět srovnejte s ministerstvem kultury. Takže ano − tvrdím, že když se se sportem dostaneme na stejný rozpočet, jaký má kultura, bude to spravedlivé.

Kdy agentura začne reálně fungovat?

Zákon schválil pan prezident, takže teď půjde do sbírky zákonů a poté do vlády. Ta na návrh pana premiéra schválí předsedu a ten si vybere dva místopředsedy. První kroky se budou týkat systematizace, pak se začne vytvářet struktura agentury. Všechno je proces na dva až tři měsíce, teprve poté začne agentura nabírat první zaměstnance. Když se vše povede do začátku srpna, ještě se to dostane na jednání o rozpočtu na příští rok. Každopádně předpokladem je, že od 1. ledna by agentura skutečně měla začít fungovat, přičemž v roce 2020 by měla vypsat pouze investiční programy. Ty neinvestiční bude pro příští rok ještě letos vypisovat ministerstvo školství. Agentury by se týkaly až na rok 2021 s přípravou na podzim roku 2020. Důležité ale je, aby se vše stihlo do projednávání rozpočtu a nemuselo se to příští rok řešit různými přesuny a podobně.

Když jste dělal vrcholově sport, doma jste moc nebyl. Pak jste se vrhnul do práce pro hokejový svaz a následně do politiky. Nehrozilo někdy, že najdete doma kufry přede dveřmi?

Ježíšmarjá, to ne (směje se). Rodina se mi v době, kdy jsem dělal profesionální sport, v podstatě obětovala. Už mě znají a ani se nediví, že pokračuju dál. Vědí a vidí, že mě tato práce baví, a já se snažím jim to vracet, jak nejlépe umím. Ano, i když je to někdy strašný, všechno kolem sportu mě opravdu baví, mám rád výzvy. Můžu prohrát − ostatně nějaké dílčí prohry se dějí pořád, všechno může dopadnout jakkoliv, ale člověk musí udělat maximum pro úspěch. A na to je u mne moje rodina zvyklá. Ale kdyby mi řekli, že už je toho moc, jednoznačně bych se zařídil podle nich.

Vaše děti, předpokládám, sportují...

Samozřejmě (směje se). Ale hlavně dělají školu − dbáme na to, aby měly dobré vzdělání. Takže hodně trénují, ale trochu méně závodí. I proto, že jsme o víkendech rádi spolu jako rodina. Dcerám je už patnáct a osmnáct, dělají volejbal, hodně tenis. Samozřejmě kdyby měly opravdu mimořádný talent a řekly si, že chtějí víc, leccos bychom tomu podřídili. Ale to si neřekly. Ještě uvidíme, co si řekne pětiletý syn, který začal chodit na fotbal a v září půjde na hokej.

Předpokládám, že do Kladna.

No samozřejmě, kam jinam (směje se). 

Hrajete třeba hokejové exhibice?

Kluci pořád trénují, ale já bych si v té bráně stoprocentně něco udělal. Jsem od přírody tuhej − kdybyste mě viděl ráno si zavazovat tkaničky, myslel byste si, že předvádím nějakou show (směje se). Když jsem se pravidelně protahoval, tak jsem byl vytrénovaný. Pak jsem se na nějaký strečink v podstatě úplně vykašlal a tohle je dnešní obrázek. Ale ne, nejsem žádný invalida, prostě jsem jen tvrdej.


Milan Hnilička (narodil se 25. června 1973 v Litoměřicích) je za hnutí ANO 2011 poslancem PS PČR, vládní zmocněnec za sport. V minulosti byl hokejovým brankářem.

Hokej hrál od mladšího dorostu za Kladno, za nějž v sezoně 1989/1990 nastoupil v pouhých 16 letech ke svému prvnímu ligovému zápasu. Poté hrál v zámoří v prestižní juniorské WHL a AHL.

V letech 1996−1999 působil opět v Česku, a to v Kladně a v pražské Spartě. Poté znovu odcestoval do zámoří. Po návratu domů hrál pět let v Liberci, kariéru ukončil v roce 2010 v pražské Slavii. V letech 1992−2008 byl v reprezentaci, s ní mj. získal tři bronzy, jedno stříbro a tři zlata z mistrovství světa.

Po konci hráčské kariéry vedl Mladou Boleslav, od sezony 2012/2013 byl manažerem rozvoje českého ledního hokeje a juniorských reprezentačních výběrů. V sezoně 2016/2017 byl asistentem generálního manažera reprezentace, v srpnu 2017 se stal generálním manažerem národního týmu.

Ve volbách 2017 byl dvojkou za ANO 2011 ve Středočeském kraji a stal se poslancem. Na konci ledna 2018 byl jmenován vládním zmocněncem pro sport. Stojí u zrodu Národní sportovní agentury.

Žije ve vesničce u Kladna, je ženatý a má tři děti − Barboru (18), Adélu (15) a Matyáše (5).

 

Národní sportovní agentura

Je to nový orgán, na který z ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy přejde celá agenda týkající se sportu, a to včetně (a hlavně) dotací. Bude mít částečně parametry samostatného ministerstva. Její předseda bude jmenován vládou na návrh premiéra, a to na dobu šesti let. Tato osoba musí mít nejméně pětileté zkušenosti z řídících funkcí ve sportu. Agentura má mít 80 zaměstnanců, z nichž 30 převezme z ministerstva školství. Sídlo bude mít v Praze. Jejím hlavním úkolem bude efektivně rozdělovat dotace i těm nejmenším sportovním klubům, jednotám a spolkům v republice. Podle údajů České unie sportu totiž nemá většina z nich peníze na nábory dětí, udržování sportovišť či na náčiní, a tak hrozí ukončení jejich činnosti. Vznik agentury podpořila např. i bývalá ministryně MŠMT Kateřina Valachová (ČSSD), která pro Český rozhlas Plus uvedla: „Mít jedno místo, které by garantovalo všem sportovcům i občanům, že se finanční prostředky rozdělují transparentně a sportovní politika je na jednom místě, by přínosem pro český sport bylo.“

reklama

https://www.smeny.cz https://www.smeny.cz https://www.smeny.cz

Mohlo by vás zajímat

Více článků