Mirka Čejková: Někde tam nahoře mám svého ochránce

Mirku Čejkovou má pořád většina lidí spojenou s televizním moderátorstvím. Jenže tomu se už osm let vůbec nevěnuje. Vydala se na cestu koučinku a krizové komunikace. A jak je jejím zvykem, tak se vším, co k tomu patří – vzděláním, školeními, kurzy. Prostě stejně jako dřív, profesionálka. A pořád je také stejně usměvavá, povídání s ní se vám nechce končit.

Když jste byla odejita z Primy, už za pár dnů jste byla na kurzu komunikace v Londýně. Měla jste to dopředu naplánované?

Ne. Po návratu z dovolené mi bylo oznámeno, že končím. Nečekala jsem to. Šla jsem pro děti do školy a potkala známého. Zeptal se, co dělám, tak mu to popisuju a on − super, já celou dobu čekám, až budeš mít čas pracovat pro mě! Dělal krizový management a koučink v zahraničních firmách. Kdysi jsme mu pomáhala s věcmi kolem komunikace, ale tohohle jsem se lekla, že nemám patřičné vzdělání. Chvíli si mě měřil pohledem, pak někam zavolal a řekl mi, že jestli to nutně potřebuju pro svůj klid, tak v pátek v Londýně začíná půlroční program, který otevírají dvakrát do roka. To bylo pondělí. V hlavě jsem hledala výmluvy, že neumím pořádně anglicky, že je na to málo času, ale nakonec mi to nedalo a zavolala jsem, že se jen zeptám. Místo v kurzu bylo, ale musela jsem udělat přijímací pohovor s Master Coachem. Po telefonu. A celá akce málem hned padla.

Jak to?

Jezdila jsem spíš do Ameriky, a když jsem slyšela angličtinu, naskočila mně spíš ta rozevlátá americká rozjuchanost, a tak jsem taky do toho rozhovoru vpadla. Master mě chvíli poslouchal a pak s ledovým anglickým klidem pravil, že nemá pocit, že jsem dostatečně vážný zájemce. Tak to jsem zase zamrzla já a s úplně novou dikcí jsem řekla, že vzhledem k tomu, že za ten program hodlám dát svoje poslední peníze, tak si myslím, že to beru setsakra vážně. Po vteřině ticha se do telefonu zasmál – dobrá odpověď, v pátek vás čekám. Ta škola mi obrovsky pomohla od prvního momentu hlavně asi tím, že jsem odjela a změnila prostředí. A to je důležité v situacích, kde stojíte na místě a nevidíte řešení. I klientům říkám – když sedíte na blbém jednání, porušte tu energii. Jděte na chvíli ven a tam si všechno srovnejte. A někdo to potřebuje v životě udělat třeba i takhle, odjet pryč.

Přijít pro děti do školy o pár minut později, už tam ten kamarád možná nebyl. Věříte náhodám?

Žiju s tím, že nahoře mám nějakého ochránce. A věřím, že když jste něčemu otevřený, ta možnost si vás najde. Je na vás, jestli ji využijete.

Absolvovala jste ještě spoustu kurzů a školení − nejen koučink, ale třeba i věci kolem fungování mozku.

Mám dceru s mentálním hendikepem, projevujícím se nejvíc v komunikaci, a verdikt doktorů zněl, že už se dál neposune. S tím jsem se odmítla smířit. Jezdila jsem ven a začala zjišťovat informace. V zahraničí už ty názory na vývoj mozku tak jednoznačné nebyly a já objevila další související obory. To bylo v roce 1990. A dnes, po těch letech, cítím zadostiučinění, že když Petru doktoři vidí, mluví o zázraku. Žádný zázrak, jen jsme se rozhodli nepřijmout jejich verzi a šli vlastní cestou. A i díky ní tak vlastně dnes pracuju v oboru, kde řadu znalostí můžu využít a lidem pomoct.

Ve výběru toho, co jste studovala, hrála roli jen dcera?

Ještě nespokojenost a zvědavost. Uvědomila jsem si, že žijeme ve škatulkách, někdo nás pořád posuzuje, lidé za mne říkali, kdo jsem, jak co myslím, a já se většinou cítila jinak. Když mě brali jako úspěšnou, na vrcholu kariéry a šťastnou, byla jsem ve skutečnosti na křižovatce a neviděla moc cest, cítila jsem se v pasti úspěchu a práce a nebyla šťastná. Když zase tvrdili, že jsem na dně a popisovali mě jako ztracence, já byla vnitřně spokojená, že už konečně chápu, kdo jsem a kam směřuju. Tak mě začalo zajímat, jak fungujeme, jak nás ovlivňuje naše vědomí, podvědomí, komunikace, podle čeho se rozhodujeme a jaké drobnosti nás v životě formují. Dnes umím s klienty najít programy, které je blokují a které vznikly na základě zkušenosti z dětství, předsudků, rodiny, společnosti, vlivem silné emoce spojené s psychickou bolestí.

O čem koučink vlastně je? Říkáte lidem, co dělají špatně a jak to zlepšit?

Ne. Nadneseně řečeno − od kouče by vůbec neměla padnout věta s tečkou na konci. Koučink je nástroj, díky kterému si může klient uvědomit situaci, kterou vnímá jako obtížně řešitelnou. Může si ji prohlédnout z různých perspektiv, může se zaměřit na všechny možnosti, pozitivní i negativní důsledky různých rozhodnutí. Pomocí otázek vedete klienta tam, kam by se sám nepustil. Některé otázky si sami nepoložíme, protože odpověď bolí a náš mozek nás před bolestí chrání. A pokud je nám položí někdo jiný, tak dokonce v prvním plánu hledáme zdánlivě logické zdůvodnění a tady je role kouče důležitá, aby dalšími otázkami pomohl klientovi odkrýt, jestli to tak skutečně je nebo jestli sám se sebou hraje nějakou hru a aby mu pomohl najít opravdu jasné řešení nezatížené strachem. Já tvrdím, že koučink je učení ze zkušenosti, které vám umožňuje ztráty proměnit v zisk.

S čím vás lidé nejvíc oslovují?

Pohybuju se spíš ve firmách a dělám to, čemu se říká krizový management. Základní schéma bývá jednoduché – vedení má nějaké ukazatele a nedaří se je plnit. Na jedné straně jsou čísla, na druhé lidi. Máte očekávání a realitu. Musíte zmapovat situaci, procesy a identifikovat oblasti možného zlepšení. Musíte udělat audit procesů, lidí, využití potenciálu. Nejsem ten, kdo říká, musí se udělat to a to. Zase v tom hraje roli koučink, někdy i skupinový koučink managementu, ten může odkrýt, že problém je třeba u nich, mají rozdílně nastavené priority, jiná očekávaní. Pak jdete o úroveň níž a mapujete ten systém. Na takové zakázce spolupracuje celá řada odborníků, právníci, finanční analytici, personalisti. Někdy oni na mé zakázce, jindy osloví mne na jejich audity.

Co je pro lidi či firmy nejtěžší?

Disciplína. Když člověk u sebe identifikuje oblast, kterou by měl zlepšit, aby se zvedla jeho efektivita a aby lépe využíval svůj potenciál, vyžaduje to disciplínu a disciplína je náročná na čas. Jenže ten je pro nás cenný a chceme ho šetřit, máme rádi, když věci běží, a to nám umožňuje – rutina. Nepřemýšlíte nad věcmi, nezkoumáte, jestli by nešly dělat jinak, konáte je rutinně. Ať jde o takové činnosti jako komunikace, rozhodování, řízení – vykonává je řada lidí automaticky. A v tom běhu si uvědomí příliš pozdě, že to staré, co fungovalo, už teď nestačí.

Není často zakopaný pes v komunikaci vedení firem s obyčejnými zaměstnanci?

Jistě – ale je to zase o rutině a zaběhlých režimech. Někdy bývá problém, než podřízená skupina pochopí, co se po ní chce, a ta šéfovská, jaký má ve firmě potenciál. Leckdy se ve firmách setkám s názorem „tohohle bych nejraději vyhodil a tohoto taky“. A přitom dotyčné vůbec neznají. Každý není od přírody typ, který si sám vymyslí, co bude dělat. Jsou různé typy lidí a často na nevhodných pozicích. Najdete kreativní lidi na místech automatických činností a naopak chcete samostatné myšlení a kreativitu na lidech, kteří chtějí jasné zadání a opakovatelnou činnost v zajetém neměnném systému. Řada takzvaně špatných zaměstnanců je ve skutečnosti chybou šéfa.

A co komunikace ve firmách?

Tak ta má mnoho podob. Interní komunikace, schopnost přenášet informace, zadání, vést porady, komunikace v týmu rozdílných typů lidí, mezikulturní komunikace ve firmách se zahraničními pracovníky. Komunikace směrem ven. Komunikace jako práce – třeba u obchodníků. Veřejná vystoupení – kdy má manažer motivovat, informovat, komunikovat krizová témata. Je to obor od oboru – komunikace zdravotníků, advokátů, učitelů, politiků – každá má svoje specifika a svoje nároky. Další problém je, že komunikace má být vědomý proces, má mít cíl, má vybudovat vztah a probíhat v dokončeném cyklu. Ve skutečnosti ale lidé nepřemýšlí, co chtějí, aby se stalo. Vezmou papír, jdou na poradu, něco řeknou a komunikace, kritika, nesouhlas zaměstnanců pak probíhá na chodbách. Když má být úkol odevzdán, ukáže se teprve, že došlo k nepochopení zadání apod. 

Komunikace je život sám a kdo ji aspoň trochu vnímá a chce pochopit její principy, má určitě větší šanci v životě uspět.

Učit druhé komunikaci a vyladit se na jejich způsob myšlení a reakce musí být strašně únavné...

Jsou lidi, co fungují jako vysavači energie, ale s tím už umím pracovat. Na seminářích nebo při práci s klientem ze sebe dostanu maximum, protože tu práci miluju a vidím možnosti a chci, aby z toho maximum měl můj klient, firma, studenti. Ale zase musím říct, že když se dostáváte k cíli, zaznamenáte posun, vývoj, najdete řešení, tak je to energie, která vás dobíjí. S každým klientem, s každým člověkem, se kterým jsem pracovala, jsem se něco naučila. Děkuju jim za důvěru, se kterou jsou schopni mluvit se mnou otevřeně.

Když jste po práci vyšťavená, čím se zase nabijete?

Mám ráda hory, chodím, běhám, pokud se tomu tak dá ještě říct (směje se). Dělám i jógu, při té si v sobě vždycky uklidím. Odmala jsem knihomol. Miluju slova, příběhy. Teď čtu hodně básně, mají jiný jazyk, jiný rytmus, dovolí mi hlubší představivost, niternější prožitek, dostanu se víc sama k sobě.

Mluvila jste o strachu. Je obtížné ho překonat?

Víte, jaký strach je nejhorší? Z psychické bolesti. Špatných rozhodnutí se často dopouštíme proto, že už jsme podobná někdy udělali a bolelo to. Už si to ani neuvědomujeme, ale je to v nás, ovlivňuje nás to a podvědomí nás nutí to obejít. Je skvělé, když tohle o sobě víte. Život je překonávání překážek a některé si stavíme sami a ty jsou většinou spojené s obavami a se strachem. Práce na sobě je jako cibule, vyřešíte jednu vrstvu a dole už čeká další téma. I já své téma obcházím a snažím se mu vyhnout, asi bude bolet, až ho otevřu. Proto se mi do toho nechce.

Je v podstatě mou povinností se zeptat, o jaké téma jde...

(směje se) No... Má partnerství. Vím, že v nich hraje roli táta. Máma se s ním rozešla, když jsem byla malá a cestu k sobě jsme našli až v dospělosti. Najednou jsem měla před sebou muže, který měl radost z mojí existence, byla jsem jeho otisk, všechny do té doby „špatné vlastnosti“ byly najednou v jeho očích dobré, protože jsem byla hodně po něm, a já se začala vidět jinak. Zažil ještě mou promoci, svatbu, narození mé dcery a pak nečekaně zemřel. Myslím, že jsem dodnes pořádně nevydýchala to vědomí možností, o které jsem v souvislosti s ním přišla...

Na začátku jste zmínila, že jste chtěla poznat, jak člověk funguje. Už to víte?

Vím, jak funguju já. Což je ohromně důležité, protože když si to uvědomíte u sebe, teprve potom můžete vyjít ven a začít být k ostatním otevřený, nesoudit je, necítit se jimi ohrožený či ublížený. Takže sebe znám, vím, co jsou moje slabé a silné stránky, jaká bych chtěla být, že jsem na dobré cestě a že jí mám ještě kus před sebou.

CV

Mirka Čejková (narodila se 7. dubna 1962 v Praze), je bývalá moderátorka, dnes koučka.

Vystudovala Vysokou školu chemicko-technologickou, ale poté byl její profesní život spjat s televizí.

V letech 1989–1995 působila v ČT, kde moderovala hlavní zpravodajskou relaci. Poté odešla do TV Premiéra, kde měla první pořad Talkshow Mirky Všetečkové. V letech 1999–2003 v TV Nova s Pavlem Zunou uváděla Televizní noviny. V roce 2002 zpravodajství opustila, aby se mohla věnovat rodině, a moderovala pouze některé pořady. V roce 2006 uváděla pořad Extra na TV Prima, odešla ale kvůli kandidatuře do Senátu. V letech 2008–2010 moderovala hlavní zprávy na TV Prima.

Dnes se věnuje osobnostnímu koučinku a firemní krizové komunikaci. Určitou dobu byla také viceprezidentkou ICF (International Coaching Federation), celosvětové koučovací federace.

Z této oblasti vystudovala Coaching Development, Structure and Function of Human Brain − Three in One Concepts, Neuro Linguistic programming, Tim Gallwey IG Coaching Programm, Neuroeconomics – Decision Making and the Brain a Process Communication Model.

Byla třikrát vdaná, má tři děti − Petru (30), Alexe (20) a Felixe (17).

Flirt s politikou

Jen jednou přestala politiku uvádět pouze na televizních obrazovkách, ale aktivně do ní vstoupila − v roce 2006 ji oslovila tehdejší europoslankyně a předsedkyně strany Politika 21 Jana Bobošíková, aby za její stranu kandidovala do Senátu. Mirka absolvovala předvolební klání, nakonec se ale do Senátu z Politiky 21 neprobojoval nikdo. Přesto na tuhle krátkou životní výseč Mirka dodnes vzpomíná. „Pokládám to snad za nejvtipnější období svého života a zároveň za neskutečnou terapii. Představte si pátek odpoledne. Stojíte před supermarketem, kolem proudí davy lidí a vy se je snažíte zastavit, představit se jim a přesvědčit je, že máte plán na zlepšení, že jsou věci, které chcete změnit. Ale je to v době, kdy máte paralelní život v bulváru. A najednou si uvědomíte, že to každý nejspíš ráno četl. To byla zkouška sebedůvěry a asi nejlepší terapie, kterou jsem mohla mít. Od té doby vím, že nemá smysl se vyhýbat tomu, čeho se bojíte, protože přímý střet není nikdy tak hrozný jako ten ve vašich představách.“

Nesnadné začátky

První pracovní zkušenost měla ještě v Londýně díky svému Master Coachi. V Čechách se kariéra ale rozjížděla pomalu. První krok do světa koučinku vedl přes ICF: Byla jsem zvolena viceprezidentkou. Ty dva roky volebního období jsme se snažili kultivovat koučovací prostředí. Trh byl tehdy zaplaven lidmi, kteří s čistým koučinkem neměli nic společného, neměli odpovídající vzdělání, byl v tom dost zmatek a slovo koučink mělo i negativní přídech. V té době se například v Anglii běžně bavili dva vysocí manažeři o tom, že jeden z nich má super kouče a může ho doporučit. U nás to vypadalo jinak: Hlavně nikomu neříkejte, že koučujeme. Jako by měl člověk nějaké stigma, psychickou nemoc. Postupem času se ve firmách začali objevovat šéfové z nadnárodních firem a kouč za nimi přilétal třeba z USA. Takže prosadit se nebylo jednoduché, ale podařilo se.“ Podle Mirky byl problém i v tom, že pojem kouč je pro české prostředí zavádějící. „Kouč je nejvíc spojován se sportem jako trenér, tak jak ho vnímáme u nás, člověk, který naplno říká, co děláte špatně a jak to máte dělat jinak. Koučink ale vzešel ze sportu. Jeho zakladatel Tim Gallwey, u kterého jsem také studovala, trénoval tenis, uvědomil si, že lidé přicházejí už s hotovým názorem, co dělají špatně, byli rození analytici svého neúspěchu a logikou, rozumem to chtěli spravit. On jim logiku „vypnul“ a nechal projevit se jejich vnitřní zdroje, maximalizoval jejich potenciál. Ze sportu se teprve koučink dostal do firem a odtud pak do tzv. životního koučinku.