„Stejně jako tehdy, i dnes jsem přesvědčen, že to byla jediná možnost, jak zabránit genocidě, kterou tehdy Miloševičův režim páchal na civilním obyvatelstvu v Kosovu,“ říká i po letech o kontroverzním rozhodnutí bombardovat srbský Bělehrad Martin Dvořák, diplomat a bývalý administrátor OSN v Kosovu.
Jste jedním z klíčových expertů nové vládní koalice na zahraniční politiku. V čem se podle vás má naše zahraniční politika změnit, a v čem je naopak na co navazovat?
Myslím si, že česká zahraniční politika byla ve svých základních principech až překvapivě konzistentní prakticky po celou dobu od pádu komunismu u nás. S jedinou kratičkou epizodkou po nástupu ministra Zaorálka jsme vytrvale podporovali ochranu lidských práv před útlakem diktatur, hlásili jsme se k členství v NATO i EU, podporovali jsme demokratické síly v řadě míst světa, usilovali o užší propojení se zeměmi Východního partnerství či západního Balkánu. To, co by se tedy mělo změnit, není podle mě toto základní ukotvení a směřování. Spíše jde o to, zvýšit důraz na praktické naplňování těchto principů, místo proklamací bez skutečné vůle je realizovat.
Máte za sebou velmi unikátní diplomatickou zkušenost z mnoha částí světa mimo Evropskou unii. Jak se jeví EU z New Yorku, Washingtonu, Iráku, Kuvajtu nebo Kosova?
Moje zkušenost se tvořila po celkem dlouhou dobu, během níž se měnila jak samotná EU, tak samozřejmě i její hodnocení zvenčí. Můj pocit z jednání s partnery v jednotlivých destinacích je obecně takový, že prestiž EU a povědomí o jejích schopnostech a možnostech postupně rostou. Pro Spojené státy se stává EU srozumitelnějším a respektovaným partnerem pro jednání o zásadních otázkách transatlantické spolupráce, což jim ale jistě nebrání jednat dál bilaterálně s jejími jednotlivými členy, obzvlášť pak samozřejmě s těmi, kteří mají na vývoj v EU největší vliv. Balkán vzhlíží k Evropské unii jako ke vzoru a spáse, která by měla tuhle nejcitlivější část starého kontinentu povznést materiálně a přiblížit demokratickým standardům. Tamní vlády proklamují ochotu k reformám, které by jim vstup do toho pomyslného evropského domu umožnily, ale často naráží na limity, dané tradicemi a dosavadním politickým vývojem. A rovněž v zemích Blízkého východu je jasně patrné, že EU už je pro ně novým, zajímavým partnerem. V Kuvajtu jsem opakovaně zažíval situace, kdy názor prezentovaný představitelem EU byl brán mnohem vážněji, než kdyby se jej snažil prosadit kterýkoli z členských států EU. Nám, tedy českým diplomatům, podpora ze strany EU velmi svědčila, a stejně tak to hodnotili i mí kolegové.
Těsně po ukončení kosovského konfliktu jste byl administrátorem oblasti Kosova u albánských hranic. Jak na tuto zkušenost vzpomínáte, a jak hodnotíte dnešní stav Kosova a západního Balkánu?
Velmi rád, přestože podmínky tam byly často docela kruté a některé zážitky opravdu drastické. Ale ta práce dávala smysl, dařilo se mi pomáhat lidem a celému kraji. V prvních měsících mé mise bylo hlavním úkolem zajistit bydlení pro co nejvíce lidí v oblasti, kterou Srbové před svým útěkem ze 70 procent vypálili. Bylo velkým zadostiučiněním počítat každý den obnovené střechy z návrší nad obcí, kde jsem pracoval. I sestavování městských rad a obnova života ve zničených obcích byly pro mě povznášející i poučné. Uvědomil jsem si, jak jsou si podobné situace při přechodu společnosti od nedemokratických systémů k těm svobodným a demokratickým i ve zcela různých koutech světa. Kosovo, stejně jako další země v této oblasti, stále ještě velmi touží po tom stát se součástí Evropy. Pomalost cesty k tomuto cíli, nenaplněná očekávání a nesplněné sliby ale bohužel zvyšují jejich netrpělivost a pootevírají dveře pro vstup vlivu z jiných částí světa. Vidím v tom jisté riziko.
Měla by se tedy Evropská unie co nejdřív rozšířit o západní Balkán, nebo naopak na základě vašich zkušeností s touto oblastí a také zkušeností EU s dnešní polskou a maďarskou vládou chápete velkou zdrženlivost k dalšímu rozšiřování Unie?
Už jsem na to, myslím, částečně odpověděl. Západní Balkán je po léta naší velkou prioritou v zahraniční politice, máme tam svoje dlouhodobě plány, cíle a strategie, a také partnery, se kterými dovedeme jednat. Na druhé straně je nutno vidět, že pomalé naplňování požadovaných standardů fungování demokratické společnosti je důvodem, proč některé země váhají s rychlým začleněním Balkánu do struktur EU. Ve vzduchu tak visí dilema, zda trvat na důsledném splnění všech požadavků a tím oddalovat proces zapojení Balkánu do EU i s rizikem, že narůstající frustraci tamního obyvatelstva zneužijí země, které EU považují za svého nepřítele či soupeře.
Mezi českou veřejností se dodnes vedou spory o to, zda mělo v kosovském konfliktu NATO bombardovat Srbsko a donutit ho ke stažení z Kosova. Jaký byl váš tehdejší pohled, a změnil se po těch letech?
Jak tehdy, tak i dnes jsem přesvědčen, že to byla jediná možnost, jak zabránit genocidě, kterou tehdy Miloševičův režim páchal na civilním obyvatelstvu v Kosovu. Zážitky z odhalování hromadných hrobů, zbytky zohavených těl, které za sebou zanechávaly srbské paramilitární jednotky... To nemohu dostat z hlavy dodnes.
Druhou vaší velkou diplomatickou zkušeností byl New York. Co člověka naučí diplomatické působení v tomto středobodu světové politiky, byznysu a multikulturní megapoli zároveň?
Generální konzulát v New Yorku, jehož jsem měl tu čest být pět let vedoucím, se primárně zabývá pasovou a vízovou problematikou, ekonomickou diplomacií a krajanskou agendou spojenou s činností s chodem České národní budovy. Ale samozřejmě se nelze vyhnout ani kontaktům s lidmi z newyorského sídla OSN nebo častým návštěvám českých ústavních činitelů v tomto místě. To je nepochybně velká škola a nezaměnitelná zkušenost, příležitost setkávat se se spoustou zajímavých osobností z celého světa a koukat se, jak se si vlastně v takové specifické roli počínají.
Byl jste naším velvyslancem v Kuvajtu – zemi, která je životně závislá na těžbě ropy. Jak se tyto státy dívají na snahu EU a Západu o zastavení globálního oteplování redukcí spotřeby fosilních paliv? Neberou to jako útok na svoji prosperitu? Je arabský svět připraven na éru bez ropy?
Alespoň verbálně se k redukci spotřeby fosilních paliv a obecně k zodpovědnosti za řešení globálních enviromentálních výzev hlásí jak Kuvajt, tak i další státy Zálivu. Na druhé straně – je asi celkem pochopitelné, že samotná realizace zatím nepostupuje tak rychle. To ale ani zdaleka není problémem jen u vlád zemí, které jsou tak těsně svázané s těžbou ropy. Beru jako velmi pozitivní, že si i tady naléhavost této otázky uvědomují a hlásí se k podílu na jejím řešení.
Martin Dvořák
Narodil se 11. listopadu 1956 v Praze, vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze.
Po škole působil jako ekonom ve společnosti Východočeský průmysl masný, pro neshody s komunistickým režimem byl přeřazen do technického odboru a posléze pracoval též ve výrobě.
V komunálních volbách 1990 a 1994 byl zvolen primátorem Hradce Králové.
V letech 1999–2002 se účastnil administrativní mise OSN v Kosovu (UNMIK), kde působil 28 měsíců jako administrátor měst Istog a Gjakovä.
Od července 2003 působil v Iráku jako expert přechodné koaliční správy.
Od ledna 2005 do srpna 2009 působil jako obchodní rada na ZÚ Washington.
V roce 2009 byl jmenován ředitelem odboru dvoustranných ekonomických vztahů a podpory exportu na MZV ČR. V této funkci setrval až do srpna 2012, kdy byl jmenován generálním konzulem v USA.
Od září 2017 je velvyslancem ČR v Kuvajtu a Kataru.
Mluví anglicky, rusky a německy, částečně polsky.
Je ženatý, má dcery Doru a Alžbětu a syna Adama. Má rád divadlo, hudbu, literaturu a sport.
reklama
