Kulturní diplomatka – tak by se dala stručně charakterizovat práce Ľubici Krénové, dvojnásobné ředitelky Slovenského institutu v Praze. A i když její práce obsahuje všechny formy kultury, nejbližší sférou pro ni zůstává divadlo.
Jak se změnilo prostředí, vztahy a spolupráce mezi ????echy a Slováky v oblasti kultury ve srovnání se začátkem století, kdy jste poprvé působila na postu ředitelky Slovenského institutu v Praze?
Jak kdysi řekl Hérakleitos, dvakrát nevstoupíš do stejné řeky, a ani já jsem se s odstupem téměř dvaceti let nevrátila do stejné situace. Na první období vzpomínám jako na vrchol nadstandardních, ale hlavně spontánních a přátelských vztahů, které se stejně srdečně odvíjely jak na politické, tak na společensko-kulturní úrovni. Když Slovenský institut slavil desáté výročí vzniku, slavnostního večera se kromě jiných zúčastnili oba tehdejší ministři kultury, ministři zahraničních věcí i předseda Senátu PČR. Letos Slovenský institut slavil třicáté výročí založení, ale účast oficiálních zástupců České republiky byla skromnější. Třicet let od rozdělení je už hodně cítit a je to na škodu obou zemí. Často používám metaforu, kdy vztahy přirovnávám ke květinám – když je zaléváte, rostou a kvetou, když v té pravidelnosti polevíte, začnou uvadat. V individuální rovině fungují všechna dávná přátelství doposud a vznikají nová. Hodně tomu napomáhá film, který propojuje filmaře z obou zemí, ale také divadlo. Stále například existuje česko– slovenský divadelní festival Setkání/Stretnutie ve Zlíně. Takové štěstí neměl festival Slovenské divadlo v Praze, který po čtvrtstoletí organizovalo Divadlo bez zábradlí, ale po covidu už jej neobnovilo. Právě proto se role iniciátora uvádění slovenského divadla v Praze chopil Slovenský institut. V roce 2021 jsme představili Divadlo Aréna s několika inscenacemi, v roce 2022 Slovenské národní divadlo, poté Slovenské komorní divadlo z Martina a letos Divadlo Andreje Bagára z Nitry.
Slovensko má síť devíti institutů po celém světě. Jsou aktivity v Česku díky společné historii a kulturní blízkosti specifické?
To specifikum pramení právě ze společné historie a blízkosti obou kultur. Jenomže to specifikum je jako hůl se dvěma konci. Na jednom je ta faktická skutečnost a na druhém vědomí, že když jsme si tak blízcí, nemusíme se o sebe tolik zajímat jako o jiné země. Tato iluze blízkosti je ošidná, protože vývoj jde dál a je třeba oslovovat nejmladší generace na obou stranách. Kulturní diplomacie je od toho, aby spojovala, a já se snažím skrze aktivity Slovenského institutu neustále komponovat do všech projektů nějaký český prvek. Ostatně s ředitelkou Českého domu v Bratislavě se domlouváme, že bychom mohly některé akce organizovat společně.
Co Slovenský institut a práce pro něj znamená pro vás osobně?
Kdybych to měla říct jediným slovem, tak radost. Každá povedená akce, která udělá radost jiným, dělá radost i nám. Hlavně je to však kulturní diplomacie, jejímž úkolem je vytvářet pozitivní reprezentativní obraz Slovenska. Práce je to nádherná, protože kvalitních slovenských umělců je opravu hodně. Snažím se spolupracovat s odborníky, kteří stojí za výběrem, a je to tak i více objektivní. Třeba u výstav současného umění jsou to erudovaní a zkušení kurátoři, kteří vybírají konkrétní umělce. Letos jsme už měli tři výstavy současných mladých umělců. Na léto jsme připravili i pro turisty výstavu Podívej, Prešporok!, která zobrazuje starou Bratislavu, tedy někdejší Pressburg nebo Pozsony, prostřednictvím děl středoevropských umělců.
Kultura, a divadlo zejména, jsou vám velmi blízké. Kde se vzala láska k divadlu? Žurnalistika je přece jen krůček vedle…
Bylo to přesně naopak, divadlo bylo dřív než žurnalistika. Za mého dětství vznikl v Bratislavě malý dramatický kroužek, do kterého maminka zapsala mě i moji sestru. Mezitím se rozrostl a dnes je z něj Divadlo Ludus s více než padesátiletou tradicí. Pochází z něho mnoho slovenských herců, režisérů, dramaturgů, scenáristů a osobností dalších profesí. Vždy jsem inklinovala k psaní a vyšlo z toho psaní o divadle. Už na žurnalistice jsem se věnovala pouze divadelní kritice.
Není to tak dlouho, co slovenská první divadelní scéna oslavila sto let od svého založení. Jaké je Slovenské národní divadlo 21. století?
Slovenské národní divadlo slavilo sté výročí v roce 2020. Iniciovala jsem a jako autorka námětu a scénáře se podílela na vzniku desetidílného televizního seriálu o jeho historii. Takže jsem si tím stoletím první slovenské divadelní scény podrobně prošla. S prvními desetiletími SND jsou spojeny desítky významných českých tvůrců z řad herců, operních pěvců, dirigentů, tanečníků, choreografů, režisérů, scénografů. V 60. letech byl slovenský činoherní soubor slovy britského předního kritika Kennetha Tynana považovaný za přední evropskou scénu! Mohu říct, že SND i v současnosti jde s dobou. Je moderní, zabývá se aktuálními tématy, pracuje se současnými evropskými trendy. Slovenská herecká nebo pěvecká škola je pořád naše pýcha. Platí to i o režisérech, kteří také pravidelně hostují na českých jevištích.
Funguje spolupráce mezi SND a ND či spolupráce jiných divadel?
Tradice vzájemných hostování začala už v roce 1927 a byla obnovena po druhé světové válce. Když jsem zmínila šedesátá léta minulého století, divadla si vyměňovala i pět inscenací. Každoročně s pěti inscenacemi vystupovalo SND v Praze a ND v Bratislavě. Tradice nezanikla ani po rozdělení Československa, jen těch inscenací je o něco méně. Pro obě země jsou hostování v té druhé zemi vždy velikým svátkem. Naposledy hostovalo v Praze SND s inscenací Děti, která vznikla volně na motivy z tvorby slovenské autorky Timravy. Úspěch byl obrovský zejména díky herectví Emílie Vášáryové, Kamily Magálové, Diany Mórové, Rebeky Polákové, Emila Horvátha, Gregora Hološky, Daniela Fischera a dalších. Kromě toho již dvacet let existuje spolupráce mezi pražským Švandovým divadlem a bratislavským Divadlem Astorka Korzo’90, a také jejich vzájemná hostování jsou na obou stranách velkým obohacením a zážitkem.
Se synem Jurajem na oslavě 80. narozenin Martina Huby.
Jste autorkou odborných monografií o Martinu Hubovi, Ladislavu Chudíkovi nebo Milanu Kňažkovi. Proč právě tyto tři osobnosti?
V případě Milana Kňažka mě zaujala dvě, do roku 1989 tabuizovaná témata – byl členem legendárního Divadla Na korze a studoval herectví ve francouzském Nancy, kde se setkal s proslulou hereckou metodou Grotowského. U Ladislava Chudíka to bylo naopak, když si po úspěchu mé první knihy vybral on mě. Prožil v SND sedmdesát let, což mě fascinovalo. Martin Huba mě zajímal jako komplexní osobnost herce, režiséra
a pedagoga. Nezaměnitelných slovenských herců a hereček je mnoho, ale já toho už moc nestihnu, protože každá kniha představuje několik let mravenčí práce.
Zasahuje do oblasti kultury nějakým způsobem také politika?
Neměla by. Umělecká tvorba je o svobodě, kultura o kultivování společnosti a o vzájemném propojovaní. Není-li tomu tak, je potřeba tyto premisy neustále obhajovat, naplňovat a prosazovat. I o tom je kulturní diplomacie.
CV BOX
Ľubica Krénová (narodila se v roce 1963 v Bratislavě) je slovenská divadelní historička, teoretička a publicistka, kulturní diplomatka a ředitelka Slovenského institutu v Praze.
V roce 1988 dostudovala Filozofickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě, obor Žurnalistika se specializací na televizi. Po studiích působila pět let v Hlavní redakci publicistiky a dokumentaristiky Slovenské televize Bratislava, kde připravovala pořad Kulturní revue.
V roce 2011 dokončila doktorandské studium na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, obor Slovanská literatura aDivadelní věda.
Jako ředitelka Slovenského institutu v Praze působila už v letech 2001 až 2005. Od roku 2020 znovu pracuje pro Ministerstvo zahraničních věcí a evropských záležitostí SR a na svůj někdejší ředitelský post se vrátila.
Je autorkou mnoha teatrologických studií a také samostatných odborných publikací, například Súčasná americká dráma nebo ta poslední o herci, režiséru a pedagogovi Martinu Hubovi.
Působí v Praze, je vdaná za výtvarníka Mateje Kréna a má dvě děti.
