Od chvíle, kdy Španělsko v New Yorku zvedlo nad hlavu trofej mistrů světa, uplynuly dva měsíce. Oslavy skončily a fotbalový svět se posunul dál. Jeden obraz z onoho večera ale překvapivě dobře odolává času. Není to gól ani brankářský zákrok. Je to španělský kapitán, který jemně naznačuje Donaldu Trumpovi, že je čas opustit pódium, aby jeho tým mohl konečně zvednout pohár.
S odstupem vypadá tato scéna téměř jako metafora stále neobvyklejšího postavení Španělska v západní politice. Vztahy mezi Madridem a Washingtonem se zhoršovaly už dlouho před turnajem. Trump opakovaně kritizoval Španělsko za nízké výdaje na obranu, a především za odmítnutí nového aliančního cíle ve výši pěti procent HDP. Madrid namítá, že bezpečnost by se měla měřit skutečnými vojenskými schopnostmi, nikoliv pouze politicky atraktivním procentem. Spor ale dávno není jen o penězích na obranu.
Španělsko se pod vedením Pedra Sáncheze stalo pro Washington poněkud nepohodlným spojencem. Madrid je ochotnější než většina evropských metropolí veřejně se vymezovat vůči americké zahraniční politice a trvat na vlastním pohledu na mezinárodní právo a pravidla světové politiky. Vzniká tak zajímavý paradox. Španělsko zůstává pevně ukotveno v NATO a Evropské unii a praktická vojenská spolupráce se Spojenými státy pokračuje. Politicky ale Madrid stále více trvá na tom, že chce mluvit vlastním hlasem. Pro Trumpa, který má sklon nahlížet na spojenectví optikou loajality a transakcí, je to nepříjemné. Pro Sáncheze to naopak může být politicky výhodné.
Sánchez přitom rozhodně nevládne z pohodlné pozice. Jeho koalice závisí na křehké parlamentní většině a jeho politické okolí opakovaně zasáhly kontroverze. Současně si ale španělská ekonomika vede ve srovnání s řadou dalších velkých evropských ekonomik poměrně dobře. A Sánchez zjistil ještě něco – otevřený odpor vůči Trumpovi rezonuje u části španělských voličů. Zatímco řada evropských lídrů se snaží zbytečným střetům s Washingtonem vyhýbat, Sánchez představuje Španělsko jako trochu jiný typ evropské země. Ekonomicky otevřené, společensky liberální, relativně vstřícné k migraci a ochotné nesouhlasit i s mocnými spojenci. Je to riskantní strategie, Španělsku ale dává poměrně jasnou politickou identitu v době, kdy ji velká část Evropy hledá.
Prezident FIFA Gianni Infantino, Donald Trump, mexická prezidentka Claudia Sheinbaum a kanadský premiér Mark Carney při losování MS ve fotbale 2026.
Španělsko přijelo na světový turnaj jako mistr Evropy, ale mezi hlavní favority patřily také Francie, Anglie a samozřejmě Argentina. Po více než měsíci fotbalu se ve finále v New Yorku utkaly právě Španělsko a Argentina. A dokonce i tento souboj dostal určitý politický nádech. Argentina Javiera Mileie se stala jedním z nejbližších ideologických partnerů Washingtonu. Na druhé straně stálo Španělsko – možná nejnepohodlnější velký evropský spojenec současné americké administrativy. Fotbal se naštěstí diplomatickými instrukcemi neřídí a Španělsko vyhrálo. Dokonalou závěrečnou scénu ale nabídlo až předávání trofeje. Trump zůstával na pódiu, zatímco se španělští hráči chystali slavit. Nakonec mu kapitán španělského týmu jemně naznačil, že nastal čas ustoupit stranou. Tým chtěl svou chvíli. O dva měsíce později působí tento obraz snad ještě příznačněji.
Španělsko samozřejmě nemá odpověď na všechno. Migrační krize v Ceutě ukázala limity politiky, která chce spojovat otevřenost s relativně liberálním přístupem k migraci. Hranice, integrace i schopnost vlády přesvědčit veřejnost, že má situaci pod kontrolou, zůstávají zásadními politickými otázkami. Stejně tak se Španělsko nemůže vyhnout nové bezpečnostní realitě Evropy. Evropané budou muset převzít větší odpovědnost za vlastní obranu bez ohledu na to, kdo právě sedí v Bílém domě. Skutečný test Sánchezova politického experimentu je proto složitější než pouhé vymezování vůči Trumpovi. Jde o to, zda lze spojit otevřenost s kontrolou, větší evropskou odpovědnost za obranu se zachováním sociálních priorit a loajalitu k západnímu spojenectví se schopností nesouhlasit s jeho nejsilnějším členem.
Právě proto je dnešní Španělsko zajímavé. Nemusí být modelem, který budou ostatní následovat. Představuje ale politickou alternativu k posunu, který dnes vidíme ve velké části západního světa. Reakce Washingtonu i Izraele na nedávnou vlnu migrantů směřujících do španělské africké enklávy Ceuta přidaly další kapitolu k jejich stále komplikovanějším vztahům s Madridem – a k širšímu sporu o politickou alternativu, kterou se Sánchezovo Španělsko snaží představovat. Čas ukáže, kam až může tento experiment zajít. Prozatím si ale mohou Španělé znovu a znovu pouštět záběr, na němž kapitán jejich reprezentace jemně vyzývá pana Trumpa, aby opustil pódium právě ve chvíli, kdy se chystají zvednout nad hlavu pohár mistrů světa.
Autor je geopolitický konzultant a šéf obsahu společnosti Eunoia Horizons
reklama
