Statistiky bývají sumářem tvrdých dat, jasných čísel. Samy o sobě ale nevysvětlují trendy, vývoj, změny. Proč se některé ukazatele náhle mění, zda za výsledky není schováno něco víc než jen výsledná čísla. Statistiky například ukazují, že v Česku stále ubývá věřících. I o tom jsme mluvili s arcibiskupem olomouckým a metropolitou moravským Josefem Nuzíkem.
Čím si klesající počty věřících vysvětlujete?
Pokles věřících sledujeme dlouhodobě a promítá se do něj celková změna atmosféry a přístupu k životu, k tomu, co je tradice – jako by se svět jaksi rozkymácel. To, na čem nám nejvíc záleží, ale nejsou na to čísla. Chceme oslovit lidské srdce, protože když se to podaří, pak je člověk i v nesnázích na straně víry a na straně Boha. Čili i když třeba celková čísla klesají, já jsem přesvědčený, že víra se prohlubuje a také že se prohlubuje zapojení laiků do života církve. Dříve se věnovala pozornost jen pár lidem, kteří se starali především o věci organizační, jako jsou poutě nebo úklid. Dnes ale věřící významně pomáhají všude, angažují se v oblasti ekonomické a provozní, v řízení a také v pastoraci.
Jaká je či měla by být role církve v dnešní společnosti?
Úloha církve zůstává neměnná, spočívá v tom, že chceme stát při člověku. Dřív jsme ovšem jako církev byli zvyklí tohle nabízet hlavně v důležitých životních etapách – při narození dítěte, při vstupu do dětství, do dospělosti, vstupu do manželství, při nemoci a blížící se smrti. Teď si ale uvědomujeme, že těch oblastí, kde církev může stát při člověku, je daleko víc, a postupně se snažíme do nich vstupovat. To vše se čím dál víc děje na pomezí mezi prostředím věřícím a prostředím občanským – ať už jsou to koncerty, konference, nebo třeba různé zvyky, které vyrostly z lidového prostředí, ale my se stále snažíme vnášet do nich duchovní rozměr. I na tom se ukazuje, že úloha církve je stále stejná, i když se mění její podoba. Církev vždy byla podporovatelkou a šiřitelkou kultury a vzdělání a věnujeme se tomu také dnes, i když z jiné pozice.
Zmiňujete často, že díky víře nejste sám. Nechtěl byste přesto, byť jen na okamžik, být někdy sám se sebou samým?
Ten pocit, že chci být sám, mívám častokrát – po naplněném pracovním dnu, týdnu nebo víkendu. O to víc, že člověk vlastně není nikdy sám. Naše civilizace trpí osamocením a samotou, ve které můžeme žít přesto, že je uprostřed davu lidí, ale necítí mezi nimi podporu. A k tomu míří i ta citovaná slova a ujištění, že nikdo nemusí doopravdy zůstat sám tak, aby ho to nějak deformovalo, aby ztrácel motivaci a chuť do života. Sice kolem sebe máme spoustu hluku, ze kterého je dobré aspoň na chvíli utéct, ale zároveň víme, že tehdy, když potřebujeme oporu, pak nám ji víra nabídne.
Stejnou myšlenku nese i název knižního rozhovoru, který nedávno vyšel u příležitosti vašeho jubilea. Co se čtenáři mohou dozvědět o Josefu Nuzíkovi? Vnímáte, že váš příběh se může pro někoho stát inspirací?
Začal bych přirovnáním. Když se ptali papeže Františka, jak by se představil tomu, kdo ho nezná, odpověděl: „Řekl bych mu, že jsem kněz, protože knězem jsem rád.“ A s tím bych se ztotožnil, protože i já jsem knězem rád, i když teď stojím ve službě arcibiskupa. Knězem jsem rád a vnímám, že mě to vždycky naplňovalo. Těší mě, že ještě po třiceti letech, i když v rozmanitých podobách té služby, mohu kráčet s lidmi a jako kněz přispívat do jejich života tak, jak si to přál Ježíš v evangeliu – mohu být solí a světlem pro jejich život. Naše doba často staví do popředí lidi, kterým bylo dopřáno nejlepšího vzdělání, ty, kdo mají nejlepší předpoklady k tomu, aby mohli obstát. Můj příběh snad ukazuje, že i z obyčejného prostředí Bůh někoho vytáhne ke službě, že i takový člověk je hodný povolání. Já jako Josef Nuzík bych nebyl nijak zvlášť významný, kdyby mě Bůh nepovolal ke kněžství. Toto je na tom mém příběhu hlavní myšlenka: že duchovní povolání, povolání od Boha, má nesmírnou hodnotu a cenu. Vedle toho vnímám novou knihu tak, že to je můj příběh, jakési nahlédnutí do mého života, ale podobný příběh může skrývat každý život. Není v něm třeba tolik událostí, ale jsou tam, a dokážou obohatit život dotyčného, a především život lidí kolem něj. Ať už žije v rodině, vykonává různá zaměstnání, slouží jako kněz nebo biskup, všude může vnímat, že právě k tomu byl Bohem povolaný.
Je pro vás vykonávání úřadu arcibiskupa práce jako každá jiná? Překvapila vás něčím?
Je to obyčejná práce v tom smyslu, že jí musím věnovat čas a síly, že z ní cítím únavu, ale taky radost, ovšem někdy i starosti a bezradnost. Čím mě překvapuje? Tím, že nakonec na všechno to, co na arcibiskupský stůl přichází, dříve nebo později najdu řešení. Ne všechno se vždycky podaří vyřešit mně samotnému a hned, ale třeba i ve spolupráci s lidmi kolem mě se to může posunout dál nebo třeba nějak otevřít pro nový pohled. Tohle mě stále překvapuje. Důležité pro mě je, že do žádných problémů nevstupuji ani jako arcibiskup sám, ale prosím, aby mě v tom vedlo světlo shůry. A to se projevuje právě tím, že někdy objevím řešení v rozhovoru se svými spolupracovníky nebo že zase někdy oni přijdou s myšlenkou, kterou já pak jen trochu doplním.
Mohli bychom rozhovor zakončit v duchu „vašeho“ hesla Evangelium nuntiare?
Je to velice silná věta z Písma svatého a znamená „Hlásat radostnou zvěst evangelia, hlásat evangelium“. Slovo „evangelium“ pochází z řečtiny a znamená „dobrá zpráva“. Dobrých zpráv člověk unese nesmírně mnoho, a vždycky mu něco přinesou. Mluvím o tom mimo jiné v té své nové knize: že dělit se o dobré zprávy nejrůznějšího druhu, to je dobrý recept pro každého, ať už žije v rodině, setkává se se svými přáteli nebo v práci, v nějakém jiném společenství. Než jen tak naplano mluvit nebo třeba i šířit klepy, lepší je vyprávět si navzájem dobré věci, „radostné zvěsti“, a dělit se mezi sebou o to, co dobrého každému z nás život přinesl. Čili to moje biskupské heslo nemá jen rovinu biblickou a duchovní, ale také obyčejně lidskou: když mluvíme, šiřme svými řečmi dobro.
CV BOX
Josef Nuzík (narodil se 25. července 1966 ve Strání) je 15. arcibiskup olomoucký a metropolita moravský a také předseda České biskupské konference.
Po studiích na teologické fakultě v Litoměřicích a poté v Olomouci byl v červnu roku 1995 vysvěcen na kněze.
Působil jako farní vikář, administrátor a farář převážně ve farnostech Zlínského kraje. Byl také místoděkanem uherskobrodského děkanátu, děkanem vizovického děkanátu a vicerektorem kněžského semináře v Olomouci. Od července 2009 zastával úřad generálního vikáře, v letech 2022–2024 pak byl administrátorem olomoucké arcidiecéze.
Biskupské svěcení přijal v říjnu 2017, v únoru 2024 jej papež František jmenoval 15. arcibiskupem olomouckým a metropolitou moravským. Předsedou ČBK byl zvolen v lednu 2025.
reklama
