Kapitánovi vnitrozemské plavby, boxerovi, poslaneckému rebelovi a členovi ČSSD, který říká nahlas, co si myslí, se životem přehnala bouře nejen na řece, ale i v politické profesi.
Vaším původním oborem je lodní mechanik, máte ale i zkoušky na kapitána vnitrozemské plavby a mezinárodního palubního radiooperátora. Kde všude jste se plavil?
Zkoušku kapitána dálkové plavby jsem složil někdy kolem roku 1983 a jako loďmistr, kormidelník a na závěr i kapitán jsem toho proplul poměrně dost. Od lodníka a loďmistra na Labi − Děčín − Hamburk, Magdeburg, Braunschweig − přes kormidelníka při zásobování energetickým uhlím elektrárny Chvaletice po přístavního kormidelníka v přístavu Děčín Loubí a v přístavu Hamburk až po kapitána dílenské lodi. V roce 1991 jsem profesní život na Labi a středozemních evropských kanálech zakončil.
Zažil jste na lodi nějakou prekérní situaci, kdy šlo do tuhého?
V Hamburku, kde je Labe široké několik set metrů, nás na malém tlačném remorkéru zastihla přílivová bouře, při které vítr převracel námořní jeřáby. Byl příliv, voda stoupla o desítky metrů, vlny byly metr a půl vysoké a naše loď se v tom zmítala jako korkový špunt. Kuchyní cestovala naftová kamna, jež se utrhla ze šroubů v podlaze, a všude létala i další výbava lodi. Tehdy jsem v ruce svíral plovací vestu a přemýšlel, na kterou stranu poplavu v případě, že se převrátíme. Nakonec to loď ustála.
Je taková plavba dobrou průpravou pro práci politika?
Posádka je tým lidí, kteří se na sebe musejí umět spolehnout, což v politice budete hledat jen těžko. Pokud jste společně na lodi měsíc a déle, jste nucen se vyvarovat „ponorkové nemoci“. To lze v politice najít jen obtížně. Stejně tak jasné a někdy i tvrdé jednání, které je na lodi a v přístavu přirozené, je v politice prakticky nahrazené pokryteckou korektností. Člověka, který zažil život na lodi, však tato zkušenost pochopitelně formuje i pro život „na břehu“. Zda mi pomáhá v politice, si však nejsem jistý. Možná jsem často přímočarý až moc. Jiný už ale asi nebudu.
Z lodi jste si ještě odskočil „zastudovat“ teologii. Vedla vás k tomu víra v Boha?
Pravoslaví jsem zdědil po své matce a postupem času si stále více uvědomuji hloubku myšlenek, kterou s sebou víra nese. Zkoumal jsem rozdíly mezi katolickým pojetím, které je u nás ve střední Evropě, a pojetím pravoslavným, a stejně tak mě zajímal specifický způsob uvažování na Balkáně, konkrétně v Srbsku. Došel jsem k názoru, že přes jisté rozdíly mají obě zmíněné větve křesťanství mnoho společného. Byla to i úcta k vlastním kořenům, která mě vedla k tomu, abych své poznání ortodoxní pravoslavné víry rozšířil. Těch několik semestrů mě určitě výrazně ovlivnilo.
Dokázal jste si představit, že by člověk jako vy, s duší rebela, byl knězem?
Důvodem studia nebyl záměr stát se knězem, ale spíše hlouběji poznat kořeny způsobu života a uvažování v Srbsku, odkud pocházela má matka. Srbsko považuji za svou druhou vlast a jak s oblibou říkal Egon Lánský − člověk, kterého si velmi vážím − nerodnou vlast. Sama definice pravoslaví říká, že pravoslavná víra je boholidský organismus a je poněkud odlišná od katolického pojetí. Tento rozdíl je dobře patrný třeba při srovnání katolické a pravoslavné mše. V katolickém kostele věřící při příchodu kněze vstanou, v jeden okamžik se posadí, společně opakují úryvky Písma, vše je velmi spořádané. V pravoslavném kostele věřící přicházejí v průběhu celé bohoslužby, podávají si ruce se sousedy, kněz hovoří, modlí se a oni jdou zapálit svíčku za své mrtvé. Vše je jakoby nesourodé, ale přesto to tvoří celek. Dva kostely, jeden Bůh, dvě trochu odlišná pojetí víry. Tyto odlišnosti nás však nemohou vést k vzájemné nevraživosti, neboť to, co nás spojuje, je právě Bůh. Náš společný Otec, kterému svoji lásku projevujeme každý po svém, to přece není důvod k nepřátelství.
Nakonec jste ale studium nedokončil. Proč?
Při jedné zkoušce mi kněz říká: „Bratře Foldyno, přijďte znovu. Ačkoli je poznat, že látku vnímáte a umíte, je na vás příliš vidět, že takto nežijete, že jste příliš světský.“ Dnes, s odstupem času, si říkám, že kvůli takové malichernosti jsem neměl studium vzdát.
Využíváte znalost teologie v politice?
Znalost teologie a víra se s politikou nikterak nevylučuje. Ba naopak, víra a víra v hodnoty může člověku v politice dát důvěru. A o to mi vždy šlo. O politiku jsem se zajímal od dětství. Možná to bylo částečně i proto, že otec po roce 1968 přišel o práci, i když hlavní důvod byl určitě ten, že mě vždy zajímalo, co se kolem mě děje. Vždy jsem se snažil mít na věci názor a nějak je ovlivnit.
Ovlivňovat veřejné dění jste začínal jako zastupitel Ústeckého kraje a města Děčín. Co pro vás bylo prioritou? Co jste chtěl prosadit?
Komunální politika má smysl, pokud v ní člověk dokáže řešit konkrétní problémy lidí a o to jsem se vždy snažil − dostupnost autobusových linek, vstřícnost úřadů, spravené silnice. Někdo by možná mohl říci, že jde o maličkosti, ale právě tyto maličkosti lidem život buď zpříjemňují, nebo znepříjemňují. Jednou konkrétní věcí z mnoha bylo někdy na začátku fungování krajů zakoupení dílenské lodi pro učiliště lodníků. Ale takovýchto „detailů“ jsou po této dlouhé cestě v komunální politice na městě i na kraji desítky, možná stovky.
V roce 2010 jste se jako člen ČSSD dostal do sněmovny a „perete“ se tam dodnes. Samotná strana ale, zdá se, má potíže a ubývají jí voliči. Čím to je?
Tím, že svět kolem nás doznal významných změn, na které jsme nedokázali správně zareagovat. Dokonce jsme část těchto změn, a to změn silně negativních, sami iniciovali. Když jsem vstupoval do sociální demokracie, tak to byla strana, která zastupovala lidi práce. Jenže právě proti těmto lidem je dnes namířena neomarxistická politika, což se v současné době výrazně objevuje i v ČSSD. A protože já jsem se nijak zvlášť nezměnil, tak je jasné, že tento obrat o 180 stupňů musí mezi mnou a dalšími vyvolávat konflikt. Liberálně marxistická politika bere lidem tradiční hodnoty, aby jim vzala i jejich identitu − jak tu národní, tak v poslední době intenzivněji i tu biologickou. Politika sociální demokracie se tak liberalizuje, až je tradičnímu voliči nesrozumitelná, ba co víc, začíná ji nenávidět. A v tom je ten problém.
V dubnu 2018 jste byl zvolen místopředsedou strany, ale kvůli jejímu debaklu v komunálních volbách jste v říjnu oznámil rezignaci. Ale nakonec jste si ji rozmyslel. Proč?
Nerozmyslel jsem si to, jen jsem odešel dospělým způsobem. Z vedení strany jsem nemohl odejít ze dne na den, protože by to poškodilo mnoho lidí, za něž jsem cítil, a stále cítím, zodpovědnost. Odstoupit jsem se rozhodl naprosto s rozvahou. Odchod jsem poněkud protáhl s ohledem na své kolegy v Ústeckém kraji, protože s těmi mě často pojí daleko více konkrétních postojů k životu a společnosti než s kolegy s takzvaného centra. Bylo to jen oddálení faktického rozhodnutí na funkci rezignovat a pokusit se tímto gestem burcovat ostatní. Neboť cesta, na které jsme, na konci zatím světlo nemá.
Patříte mezi příznivce ruského motorkářského klubu Noční vlci a v květnu 2018 jste s nimi společně uctil na Olšanských hřbitovech památku sovětských vojáků padlých za 2. světové války. Proč jste se s nimi skamarádil?
Za to mi psí hlavu nasazují především ti čeští politici, jejichž suverenita postojů je velmi diskutabilní. V mnohém připomíná představitele minulého režimu, kteří vzývali Velkého bratra ze Sovětského svazu. Někdy to bylo Velkému bratru až nepříjemné, nicméně ti noví vzývatelé to dělají k Velkému bratru za oceán a jsem přesvědčen, že ani pro něho bezpáteřní servilnost není ničím, co by vyhledával. Noční vlci jsou normální kluci, kteří jezdí na motorkách, mají v úctě svou vlast, její tradice a historii, a jednou za rok cestují všude tam, kde jsou pomníky jejich dědů a pradědů. Na tom skutečně nevidím nic opovrženíhodného, což platí tím spíše, že nebýt těchto jejich padlých dědů a pradědů, tak bychom tady dnespravděpodobně nebyli. Všechny ty urážky a lži, které o celé záležitosti šíří média a někteří aktivisté, pokládám za nevkusné a nehodlám se jimi zabývat. Ti, kdo padli v uniformách Rudé armády v roce 1945, skutečně nemohli za rok 1968. Jako syn rodičů, kteří prošli německým nacistickým lágrem a které osvobodili právě dědové a pradědové Nočních vlků, mi nedělá problém s nimi hovořit, přátelit se a pokládat květiny jako poděkování za život a svobodu.
Letos Noční vlci spolu s vámi přijeli na pietní akt kladení věnců obětem nacismu do Lidic, ale byl jim údajně zakázán přístup. Co se tam odehrálo?
Byly tam tři desítky motorkářů, z 99 procent českých, a někteří z nich na sobě měli trička s nápisem Dorogi pobedy. Požádali jsme organizátory z Památníku Lidice o možnost položení květin. Bylo nám řečeno, ať si stoupneme do dlouhé řady delegací, které pokládaly své květiny a věnce. To jsme také udělali. Po hodině a půl přišel pracovník Památníku Lidice s tím, že po dvojicích můžeme přistoupit k památníku, ale nikdo na sobě nesmí mít nápis psaný azbukou. Kuriózní přání v obci, kterou srovnali se zemí ti, kteří na sobě měli nápisy psané švabachem. Ti, kteří na sobě měli nápisy v azbuce, naši zem i tuto obec osvobodili, a zabránili tak dalším podobným masakrům. K tomu není co dodat.
Předpokládám, že i tato akce vedla k tomu, že v září 2019 jednalo předsednictvo ČSSD o vašem vyloučení ze strany. Nakonec pro něj nehlasoval dostatečný počet členů. Neměl jste chuť to vzdát sám?
Neměl a naopak se musím přiznat, že si stávající situaci docela užívám. Vstupoval jsem do sociální demokracie v listopadu či prosinci 1989, kdy drtivá většina těch, co mě dnes chtějí vylučovat, měla starost maximálně o to, zda je rodiče vyzvednou po obědě ze školky. Dnes mi tito lidé tvrdí, že jen oni, a nikdo jiný, vědí, co je to být sociální demokrat. Už jenom fakt, že nebyli schopni si ani pořádně nastudovat stanovy, aby věděli, jak podobné vylučování má probíhat, hovoří za vše. K tomu se více nechci vyjadřovat.
Kam podle vás směřuje současná politická situace, spolupráce v koalici a vaše ČSSD?
Souboj „levice vs. pravice“ dnes nahradil střet „konzervatismus vs. progresivismus“. Konzervatismus si můžeme stručně definovat jako respekt k základním kulturním hodnotám, na nichž naši předkové vybudovali civilizaci s nejvyšší mírou svobody a prosperity, jakou lidstvo doposud poznalo. Progresivismus můžeme definovat jako snahu prostřednictvím kulturní revoluce všechny tyto hodnoty zničit či zkarikovat. Aby se ČSSD odrazila ode dna, musela by opět udělat obrat o 180 stupňů, opustit neomarxistický progresivismus a vrátit se k zastupování zájmů slušných a pracovitých lidí. Co se týká vládní koalice, tak ta zřejmě dokončí toto volební období, ale stále častěji budeme svědky pokusů, zejména ze strany ČSSD, zaujmout veřejnost okopáváním kotníků koaličního partnera. Ne vždy je to šťastný způsob. Domnívám se, že mnohem efektivnější by byla prezentace práce současné koalice, která dosáhla hospodářsky i společensky téměř nejlepších výsledků za posledních třicet let, což by se jistě odrazilo v ohodnocení preferencí dominantního hnutí ANO, ale i sociální demokracie. Někdy mi však připadá, jako by někteří lidé v ČSSD usilovali o opak.
Co říkáte politice EU ohledně migrace?
Politika EU v přístupu k migraci je skutečně sebezničující a nedá se vysvětlit jinak než hromadným zešílením zodpovědných politiků, nebo záměrem nenávratně zničit západní civilizaci. Která z variant je pravděpodobnější, nechám na čtenáři. Já osobně si myslím, že jde o kombinaci obou.
Kromě politika jste také táta. Z prvního manželství máte dvě dospělé děti − syna Jaroslava a dceru Kláru. Vídáte se s nimi?
S dětmi se vídám, jak jen to jde. Když je to možné, tak každý den, a když to možné není, tak si alespoň zatelefonujeme. Žijeme velmi intenzivně společný život. Po osmnácti letech soužití pro mě samozřejmě není cizí ani moje exmanželka a společně řešíme vše, co je potřeba nejen pro naše děti, ale i osobní věci.
Máte s dětmi podobné názory na politiku?
Moje starší děti se se mnou nikterak názorově nerozcházejí, možná v detailech. No a život těch mladých je rozdílný od života, který jsme žily my, děti 60. let. Tak je to ale přirozené. Na jistém vzájemném nesouladu mezi generacemi, který dnes zažíváme asi silněji než v minulosti, se pravděpodobně podílí rychlý rozvoj technologií. Je přirozené, že mladí si je osvojí rychleji, a to je někdy vede k pocitu, že starší lidé jsou hloupí a jejich zkušenosti jsou nepotřebné. Technologie jsou však pouze prostředkem a já už jsem si v životě opakovaně ověřil, že starší lidé mívají často pravdu, protože už mnohé zažili. Bohužel zkušenosti jsou nepřenosné.
Kolik dětí máte v současném manželství?
Tři − jedenáctiletou Natálii, sedmiletou Sofii a pětiletého Adámka. Jsme ale v zásadě jedna velká rodina s pěti dětmi. Snažím se stíhat své otcovství, ale i dědečkovství, jelikož mám i dva vnuky. Společná výprava do bazénu tak někdy vypadá, jako když tam vedu školku.
Být politikem je psychicky náročná záležitost. Jak relaxujete?
Rád a často sportuji. V mládí jsem byl aktivním boxerem a i teď se snažím každý týden jít alespoň třikrát na trénink. Rekreačně se také věnuji střelbě. A rád čtu, především o historii.
Blíží se Vánoce − má pro vás tohle období nějaký hlubší smysl?
Adventní čas mám nesmírně rád. Je to přes třicet let, co jsem tuto dobu naposledy strávil se svými rodiči a v duchu se k tomu pořád vracím. Víra mi dává i jiný pohled než jen ten konzumní a každému bych přál, aby se mu tohoto daru také dostalo. Když to velmi zjednoduším, tak víra je naděje a život v naději je mnohem lepší než život v beznaději. Adventní čas si opravdu užívám. Snažím se ho strávit se svými blízkými a pomáhat těm, kteří toho životního štěstí tolik neměli.
Jaroslav Foldyna (narodil se 26. června 1960 v Česká Lípě) je poslancem sněmovny za ČSSD.
V roce 1978 se vyučil v oboru lodní mechanik, o devět let později složil státní zkoušku kapitána vnitrozemské plavby a státní zkoušku mezinárodní palubní radiooperátor.
V roce 2000 vykonal maturitní zkoušku „veřejnoprávní ochrana“ na škole TRIVIS, šest let poté začal studovat Prešovskou universitu obor Pravoslavná teologie na detašovaném pracovišti University Olomouc.
V letech 2000 až 2012 byl zastupitel Ústeckého kraje, v letech 2003 až 2018 zastupitelem města Děčín. Od roku 2010 je poslancem Poslanecké sněmovny PČR, v letech 2018 až 2019 byl místopředsedou České strany sociálně demokratické.
Je ženatý, s manželkou Blankou Foldynovou má dceru Natálii, Sofii a syna Adama. Z prvního manželství má syna Jaroslava (1983) a dceru Kláru (1987).
Motorkář
Jezdit začal zhruba před pěti lety. Jak sám říká, líbí se mu nejen volnost pohybu na motorce, ale také kolegialita a přátelství, které mezi motorkáři poznal. „Spojují nás často i společné hodnoty, férový a přímý pohled na život, solidarita. Když máte problém, většinou někdo okamžitě zastaví a nabídne vám pomoc. Když míjíte motorkáře, tak každý zvedne paži a pozdraví vás, aniž byste se kdykoli před tím viděli. Být motorkářem znamená mít srdce na pravém místě,“ tvrdí.
Boxer
Boxovat začal hned v 1. ročníku učení na lodního mechanika. „Přivedl mě k tomu Ladislav Kučera, někdejší československý reprezentant a olympionik. Vždy jsem chtěl v životě něco dokázat a kolektivní sporty mě nikdy moc nebavily. V boxu je člověk v ringu sám. Stojí proti soupeři a všichni vidí, jak se chová. Fotbalista hraje fotbal, házenkář hraje házenou, hokejista hraje hokej, ale boxer musí boxovat, ne si hrát, protože tam prohra skutečně bolí. Je ovšem pravdou, že vítězství většinou bolí také. V životě jsem se párkrát popral, to nebudu skrývat, ale nikdy jsem to nevyhledával a nezačínal. Box mi dává určitou sebedůvěru, zároveň sebekázeň a asi i životní postoj, který by se dal nazvat „dívat se problémům přímo do očí“.
reklama
Copyright © 2024, The BUSINESS SOIRÉE
