Příští rok to bude dvacet let od chvíle, kdy se Jan Zahradil stal poslancem Evropského parlamentu. Další léta už přidat nehodlá – voleb do europarlamentu, které budou právě příští rok, se nezúčastní. A jestli bude nadále působit v politice? To nechá na české parlamentní volby.
Vaší velkou stopou v Evropském parlamentu a evropské politice vůbec zůstane dohoda o volném obchodu s Vietnamem. Jste spokojen s jejím naplňováním? Co zatím Evropě a Vietnamu přinesla?
Určitě to byl krok správným směrem. EU včas pochopila, že Vietnam je zemí s velkou dynamikou a roste do podoby lídra jihovýchodní Asie. I nedávné uzavření strategického partnerství mezi Vietnamem a USA tento vývoj potvrdilo. Cesta obchodní a investiční dohody EU-Vietnam ale nebyla lehká. Jednalo se o ní řadu let, začalo se ještě za druhé Barrosovy komise. Po jejím dojednání a podepsání lobbovaly proti její ratifikaci různé zájmové skupiny v EU i doma. Potopit ji například chtěli jak čeští Piráti, tak známá neziskovka Člověk v tísni. Zelení v europarlamentu proti mně dokonce rozpoutali kampaň – ve snaze ratifikaci aspoň odložit mě obvinili coby zpravodaje dohody ze střetu zájmů. Naštěstí nic z toho nevyšlo. Pragmatismus zvítězil nad ideologií, zájmy nad abstraktními „hodnotami“, ostatně jako vždy. Dnes se stačí podívat na obchodní statistiku, aby bylo jasné, jak prospěšná je dohoda pro obě partnerské strany.
Jak se díváte na zákaz poskytování pracovních víz vietnamským pracovníkům z české strany? Dává to v současné situaci trvalého nedostatku pracovních sil v Česku logiku?
Nerozumím tomu opatření. Snad není způsobeno přílivem migrantů – a tedy pracovních sil – z Ukrajiny. Ale Vietnamci tady mají silné zázemí v podobě dobře integrované národnostní menšiny. Není důvod zrovna jim blokovat vstup na náš pracovní trh.
V Evropském parlamentu je už roky „zaparkovaná“ investiční a obchodní dohoda s Čínou. Proč tomu tak je? Nemohlo by její uplatnění předejít krizím, jaká se rýsuje kolem dovozu čínských elektromobilů?
Je to mrzuté a je to výsledek zhoršení vztahů mezi EU a Čínou, který pozorujeme asi tak od roku 2019. Investiční dohoda CAI se stala rukojmím personálních sankcí, které na sebe EU a Čína vzájemně uvalily. Věřím, že s příchodem nové Evropské komise v roce 2024 a s novým složením europarlamentu se ledy prolomí, sankce budou odvolány a ratifikace již podepsané dohody bude znovu na stole. Do té doby ovšem žádný posun nečekám. Se sporem o elektromobily bych to však nespojoval. Ostatně, EU může využít v případě obchodních sporů právní rámec a nástroje WTO. Trochu se však obávám, zda se právě v případě elektromobilů neukázalo evropské technologické zaostávání za Čínou, které si EU způsobila sama přehnaně ambiciózní politikou Green Dealu. Pokud to chce řešit protekcionismem a uzavíráním svého trhu, půjde o nejhorší možný scénář.
Česká republika a její současná zahraničí politika vsadila na Tchaj-wan, který je nám hodnotově bližší. Přináší tento krok z vašeho pohledu věci, které jsme si od něj slibovali?
To bych trochu opravil: česká zahraniční politika vsadila – a podle mého názoru chybně – pouze na jednu část tchajwanské politické reprezentace, totiž na aktuálně vládnoucí stranu DPP. Ta ovšem vyostřuje kurz vůči pevninské Číně, což – podle mého názoru opět chybně – bez výhrady následujeme. Ignorujeme přitom hlavní opoziční sílu Kuomintang, která se vůči komunistické Číně chová smířlivěji. Také se snažíme – podle mého názoru do třetice chybně – zcela kopírovat americkou politiku vůči Číně, která je z podstaty věci daleko víc konfrontační než pozice hlavních evropských zemí. Nic z toho nám žádné velké politické ani ekonomické výnosy nepřinese a nedává to z mého pohledu smysl. Dostali jsme se z extrému pročínského do protičínského. Slušela by nám kompromisní pozice někde uprostřed, zhruba na úrovni Francie nebo Německa. Ostatně, není tajemstvím, že němečtí exportéři do Číny, zejména odběratelé českých subdodávek, jsou z našich radikálních protchajwanských pozic už poněkud nervózní.
Byl důvodem pro vaše rozhodnutí nekandidovat tlak na vytvoření koalice SPOLU i pro evropské volby? Je podle vás pro ODS nevýhodná?
To nemělo s mým odchodem z EP nic společného, rozhodl jsem se nekandidovat dlouho předtím, než začaly debaty o eurokandidátkách, někdy na jaře 2022. Čtyři volební období jsou až dost. Nemám pocit, že mi Evropský parlament může ještě něco dát, ani já jemu. Ale opravdu si myslím, že má ODS v roce 2024 kandidovat samostatně. Je to ideální možnost, jak zdůraznit, že jsme stále ještě autonomní politická strana a značka, ne jen součást koalice SPOLU. A že máme na to udělat i samostatně slušný výsledek. Ať se předvedou i ti ostatní.
Co vám ty dlouhé roky v nejvyšší evropské politice daly, a co naopak vzaly? A znamená to i loučení s politikou jako takovou?
Osahal jsem si evropskou politiku na nejvyšší úrovni, poznal lidi, navázal kontakty v Evropě i mimo ni: v Asii, USA i jinde. Za ta léta jsme vybudovali na evropské politické scéně úplně novou značku – ECR jako frakci v europarlamentu i nadnárodní politickou stranu, kterou jsem deset let řídil, načež jsem ji předal současné italské premiérce. V roce 2019 jsem měl unikátní šanci vést za ECR celoevropskou volební kampaň jako tzv. „spitzenkandidát“. Nic z toho se mi v dalším profesním životě neztratí. Dělat politiku dál je pro mě jen jedna z možností, nikoliv ta jediná. Není tajemstvím, že jsem kritický vůči současnému směřování ODS, která se na můj vkus posunula příliš do středu. O mém dalším angažmá nepochybně rozhodnou výsledky příštích parlamentních voleb a následný politický vývoj. A samozřejmě také voličská poptávka. Nemám v tuto chvíli kam spěchat.
Autor je evropským editorem Deníku
CV BOX
Jan Zahradil (narodil se 20. března 1963 v Praze) je poslancem Evropského parlamentu, bývalým předsedou Strany evropských konzervativců a reformistů a někdejším místopředsedou ODS.
Vystudoval Gymnázium Jana Keplera a VŠCHT v Praze, pak působil jako výzkumný pracovník ve vodohospodářství.
V roce 1990 se stal členem Občanského fóra, o rok později pak ODS. V roce 1992 byl zvolen poslancem tehdejšího Federálního shromáždění (od r. 1998 člen Poslanecké sněmovny). Roku 2002 po odchodu Václava Klause kandidoval na předsedu ODS, porazil ho Mirek Topolánek. Byl místopředsedou i 1. místopředsedou strany.
Ve sněmovně byl do roku 2004, kdy se stal poslancem Evropského parlamentu (tím je dodnes). V roce 2009 spoluzaložil v europarlamentu frakci Evropští konzervativci a reformisté (ECR) a stal se jejím místopředsedou. V březnu 2011 pak usedl do křesla předsedy, a to jako první Čech, který tento post získal. Byl jím do dubna 2020, nyní je opět místopředsedou. V EP je také mj. místopředsedou Výboru pro mezinárodní obchod.
Je ženatý, má dvě děti. Je velkým fanouškem hudby, především rocku.
reklama
