Rozhovory

Jan Graubner: V církvi jsem našel krásnou duchovní rodinu

Publikováno: 16. 4. 2021
Autor: Šárka Jansová
Foto: Foto archiv Jana Graubnera
logo Sdílet článek

Jan Bosco Graubner, 14. arcibiskup olomoucký a metropolita moravský, si za biskupské heslo zvolil „Quod dixerit vobis, facite“, tedy „Co vám řekne, učiňte“.

Pane arcibiskupe, nedávno jsme měli Velikonoce. Jak jste je ve Strážnici jako kluk prožíval?

Ministroval jsem v kostele. Velikonoce mají mnoho obřadních výjimek a zvláštností, tak bylo třeba všechno nacvičit. Po obřadech Zeleného čtvrtku až do vzkříšení v sobotu večer nezvonily zvony, tak jsme chodili s klepači a vrkači po městě. Po obřadech na Velký pátek a celou Bílou sobotu jsme drželi stráž u Božího hrobu. Tam jednou přeskočila důležitá jiskra a já jsem objevil modlitbu jako osobní rozhovor s Pánem Ježíšem. Ten nezapomenutelný okamžik ovlivnil můj život. A samozřejmě k Velikonočnímu pondělí patří šlahačka, jak se říká ve Strážnici, na kterou je třeba si uplést žilu.

Dneska slavíte Velikonce jako služebník Boží. Co pro vás největší křesťanské svátky naděje znamenají? Jaké přinášejí poselství?

Velikonoční poselství je velmi hluboké a málo lidí ho chápe, jinak by to muselo být na jejich životě vidět. Prostě Bohu na každém z nás tak záleží, že se pro naši záchranu stal člověkem a zemřel za nás potupnou smrtí na kříži, abychom my mohli získat věčný život a štěstí bez konce. Vzkříšením ukázal, že má moc a jeho slova jsou pravdivá. Můžeme tedy počítat s tím, že i my vstaneme z mrtvých, jak nám slíbil. Ukázal, že i utrpení lze dát smysl, že Bůh nikoho neopustí, i když to tak někdy může vypadat. Ani Ježíši Bůh neodpověděl, když k němu na kříži úpěnlivě křičel. On mu přesto odevzdal svého ducha. A Bůh ho vzkřísil.

Pojďme ještě zpátky do minulosti. O jakém povolání jste snil jako kluk?

Právě o kněžství. V dospívání jsem trochu váhal, ale nic jiného jsem neplánoval. Když jsem podal přihlášku na medicínu, bylo to jen proto, že mě kněží upozornili, abych se nehlásil do semináře před maturitou, protože by mě soudruzi k té maturitě nemuseli vůbec pustit. Tomu už dnešní mladí ani nemohou věřit. Ale je dobře, že to patří už jen minulosti.

Říká se, že láska je Bůh a Bůh je láska. A lidé se přirozeně zamilovávají. Jak jste se během života vyrovnával s tím, že nemůžete mít ženu, rodinu?

To bylo právě příčinou mého váhání v době střední školy, ale pak jsem se rozhodl a bylo. V církvi jsem našel krásnou duchovní rodinu a měl jsem štěstí, že jsem působil v živých farnostech a měl jsem tak kolem sebe spoustu dětí a mladých, pro které jsem žil.

Od roku 1992 jste 14. arcibiskup olomoucký a metropolita moravský. Co a kdo všechno spadá pod vaši kompetenci?

Především jsem knězem jako ostatní. Na rozdíl od většiny kněží mohu jako biskup světit kněze a udělovat svátost biřmování. Z úřadu jsem pak zodpovědný za vedení diecéze, která má 420 farností a přes 1000 kostelů a kaplí, k nimž mám zodpovědnost zřizovatele, podobně jako k církevním školám a charitám. Zřizuji 18 škol a v charitách naší diecéze pracuje 2000 zaměstnanců (ČBK je zřizovatelem Charity ČR – pozn. red.). K tomu patří ekonomika i personální otázky včetně formace a péče o katechety či nemocniční kaplany a podobně. Samozřejmě, že nedělám všechno já – mám spolupracovníky, kteří zvládají většinu práce.

Na Národní svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi jste loni jako kazatel prohlásil: „Slavíme svatého Václava, věčného knížete české země, který se už na začátku našich dějin zasadil pro křesťanskou evropskou orientaci našeho národa. Ukazoval moudrost čerpanou z Božího slova a dovedl být vládcem otevřeným k budování vztahů.“ Má křesťanství v naší zemi, potažmo v Evropě, dostatečnou sílu?

Dovolte, abych rozlišoval. Křesťanství jako takové tu sílu má, ale slabší je to s námi, křesťany. Jsme součástí společnosti a bohužel se necháváme vtáhnout blahobytem a pohodlím do povrchního života. Křesťanská kultura existuje jen tam, kde se žije evangelium. Jinak umírá. Ateismus vnitřní sílu nemá, proto nemá dlouhý výhled. Pokud nebude Evropa křesťanská, bude asi muslimská. Nepomůže nám strach či uzavírání se cizincům. Musíme najít chuť k životu a zvládnout potřebné oběti. Nebát se dětí a služby. Budoucnost Evropy záleží na nás. Je nejvyšší čas se probudit a vrátit ke kořenům.

Citoval jste také slova papeže Františka, že povinnost věřících ke Stvořiteli a přírodě tvoří součást víry. Chováme se k přírodě a k sobě navzájem ohleduplně? V čem by bylo potřeba vztahy zlepšit?

Ke zlepšení je toho moc. Zmiňme aspoň pohled na člověka, který je podle Bible stvořen k Božímu obrazu. Kdyby každý z nás tak viděl druhé, počínaje těmi nejbližšími, respektovali bychom lidskou důstojnost mužů i žen, právo na život i před narozením a až do přirozené smrti. Kdybychom si přestali hrát na bohy, začali bychom více sloužit druhým, naslouchat jim a dívat se jejich očima. Pak by bylo více stabilních rodin a respektovala by se i práva dětí na bezpečí a stabilitu rodiny, na věrnou lásku otce i matky. A podobně bychom se chovali k přírodě – jako ti, kteří nejsou vlastníky, ale jen správci, kteří budou jednou klást účty ze správcovství. Věděli bychom, že můžeme spotřebovat jen to, co potřebujeme k přežití, ale na to další nemáme právo, protože to patří příštím generacím. Nejde jen o snížení emisí či odpadků a o sázení stromů. Jde i o to, abychom přestali zadlužovat příští generace.

V Nesvačilce na jižní Moravě vyrůstá ze sbírky věřících stavební skvost – kaple panny Marie Bolestné, kterou zaštituje moutnický farář René Václav Strouhal. „Pozemskou část“ chrámu tvoří živelně vyzděné kameny a na ně navazují surové dřevené trámy, směřující do kruhového otvoru ve stropě, „k Bohu“. Co na tuto stavbu, která již získala ocenění, říkáte?

Zatím jsem ji neviděl, ale považuji za velmi cenné, že lidé něco budují společně, že se podílejí na díle vlastníma rukama. Toto dílo bude navíc konkrétním lidem prakticky sloužit a má taky duchovní rozměr. Čím víc člověk dělá pro Boží slávu, tím více má vlastní srdce Boží slávou naplněné. A co byste chtěli víc?

Jaké poselství nám všem zanechaly letošní Velikonoce?

Abychom pochopili velikonoční poselství, o němž jsem už mluvil. Sám jsem udělal silnou zkušenost s těžkým covidem. Výhled na věčný život zmenšil strach ze smrti a přátelství s Kristem mi přinášelo pokoj. Ve světle zmrtvýchvstání má všechno jiný smysl. Velikonoční radost ať je vaší silou a velikonoční víra zdrojem pokoje.

CV BOX

Jan Bosco Graubner (narodil se 29. srpna 1948 v Brně) je mj. 14. arcibiskup olomoucký a metropolita moravský a předseda České biskupské konference.

Vystudoval střední všeobecně vzdělávací školu a teologii na olomoucké univerzitě.

V letech 1973–1982 byl kaplanem ve Zlíně a ve Valašských Kloboukách, poté působil jako farář ve Vizovicích a excurrendo administrátor v Horní Lhotě a v Provodově.

#17. března 1990 ho jmenovali titulárním biskupem tagarijským a pomocným biskupem olomouckým, počátkem dubna byl vysvěcen arcibiskupem Vaňákem a biskupy Otčenáškem a Cikrlem.

Od roku 1992 je 14. arcibiskupem olomouckým a metropolitou moravským. V letech 2000–2010 byl předsedou České biskupské konference, v roce 2020 se jím stal opět.

Je předsedou správní rady Univerzity Palackého v Olomouci.

#V roce 2002 mu byl udělen Evropský prsten Dr. Aloise Mocka a jako zakladatel projektu Tříkrálová sbírka převzal roku 2008 cenu Anděl za nejvýznamnější charitativní počin.

Tehdejší prezident Václav Klaus mu v roce 2008 propůjčil Řád T. G. Masaryka II. třídy za zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva.


Arcibiskup a Velikonoce

O Velikonocích vede všechny obřady v katedrále. „Musím si připravit kázání, aby byla přesvědčivá. To se nedá vyčíst z knih, musí se to prožít. Třeba v obyčejném pracovním dnu a mezilidských vztazích,“ říká. Jeho velikonoční libůstkou je pouť k Božímu hrobu. Na Bílou sobotu už nepracuje, ale v tichu odpočívá. Rád sedne do auta a navštíví třeba deset různých kostelů. Ten den jsou všechny otevřené. Všude je ticho a někdo se v nich modlí. Rád se k nim na chvíli přidá.



reklama

https://www.olifka.cz https://www.olifka.cz https://www.olifka.cz

Mohlo by vás zajímat

Více článků