Rozhovory

Ivan Langer: Svoboda, vzdělání a vědění tvoří jeden celek

Publikováno: 6. 7. 2023
Autor: Lucie Burdová
Foto: Photo Nguyen Phuong Thao/Reflex a CEVRO Institut
logo Sdílet článek

Lékař, právník, politik, pedagog, básník, spisovatel, sportovec... Ne, není to povídání s několika lidmi najednou, ale pouze s jedním, který to vše v sobě dokázal úspěšně skloubit. S Ivanem Langerem.

V rozhovoru pro náš časopis v prosinci 2021 jste mj. uvedl, že nastupující vláda to nebude mít jednoduché. Jak byste zhodnotil rok a půl vlády Petra Fialy?
Citací sebe sama: „Slova k získání vlády stačí, slova k vládnutí nestačí,“ a „Bylo-li cílem dosáhnout vlády, cíle bylo dosaženo, bylo-li cílem vládnutím něčeho dosáhnout, nejsem si jist, zda cíle bylo dosaženo.“ Tato vláda je nepochybně v nejsložitější situaci od doby transformace v raných 90. letech. Na jedné straně přináší změnu v podobě premiéra, za jehož formu vyjadřování se nemusíme stydět, na straně druhé se domnívám, že díky tak složité době se ukazuje, jak málo byli jednotliví její členové na vládnutí připraveni. Jsem z toho smutný, ale stále věřím, že ve zbytku funkčního období vláda tuto moji skepsi rozptýlí a výsledkem vládnutí a skládání účtů v příštích volbách nebude návrat toho, co bylo před ní.

Když jsme u návratů, chtěl byste zpět do aktivní politiky?
Jsou chvíle, kdy si říkám – probůh, proč to dělají tak a ne jinak, jak bych to dělal já, ale moje role v aktivní politice již skončila a v současné době mám úplně jiné cíle. Jedním z těch nejzákladnějších je vybudovat první skutečně soukromou univerzitu v České republice, která zde zatím chybí. Má-li něco smysl, pak je to rozvoj vzdělanosti české populace. Vzdělání je sice pouhý předpoklad k vědění, ale čím více kvalitně vzdělaných lidí budeme mít, tím více bude společnost odolná vůči všem -ismům: covidismu, green-dealismu, genderismu a mnoha dalším.

Vysokoškolský titul má dnes, s prominutím, kdekdo, a jistě nelze mezi titul a intelekt dát rovnítko…
I já jsem v životě potkal spoustu idiotů, kteří byli ověšeni mnoha akademickými i neakademickými tituly, a proto říkám, že vzdělání je pouhý předpoklad pro vědění. Vysoká škola CEVRO Institut, a věřím, že v budoucnu CEVRO University, nikdy nechtěla být a nestala se tiskárnou diplomů a továrnou na tituly, vždy nám záleželo na kvalitě. Naší ambicí je také nadále prolínat dva světy – akademický a praktický – tak, aby naši absolventi vstupovali do života vybaveni nejenom teoretickými znalostmi, ale i praktickými zkušenostmi. Věřím, že nastane doba, kdy i trh práce začne sledovat nikoliv to, zda člověk nějaký vysokoškolský titul má, ale odkud ho má.

Máte titul z olomoucké lékařské fakulty a pražských práv, jste ve správní radě CEVRO Institutu, píšete, malujete… Čím se v poslední době cítíte být nejvíc?
Svobodným občanem, který miluje svobodu a je pro něho tou nejdůležitější životní hodnotou, promítající se do každého jeho názoru a rozhodnutí. Manželem a otcem tří dětí, advokátem a budovatelem CEVRO University, od každého trošku. Když nad tím přemýšlím, nejvíce se v současné době cítím být právě budovatelem než kýmkoliv jiným.

Kde se vzala myšlenka na vybudování soukromé univerzity?
Svoboda, vzdělání a vědění tvoří jeden celek, svobodným se můžu cítit pouze tehdy, když o světě něco vím, mám přístup k maximu informací, jsem schopen kritického myšlení a využití jeho výsledků v praktickém životě. Hloupí, resp. nevzdělaní lidé se mohou cítit svobodnými, ale ve skutečnosti jsou jen otroky sebe sama. Ta myšlenka je stará téměř 20 let, ostatně CEVRO Institut existuje 18 let a díky němu se mi podařilo nadchnout své přátelé pro ideu vybudovat CEVRO University. Soukromá univerzita, která bude fungovat na principech a standardech vlastních mnohým veřejným a soukromým vzdělávacím institucím, je výzva. Já se rozhodl ji přijmout a díky partnerství, které bylo v této souvislosti navázáno, věřím, že budeme úspěšní.

Není přístup k mnoha informacím spíše hrozbou ve smyslu prohlubování polarizace společnosti a zjednodušování na černobílé vidění světa?
Sklon k černobílému vnímání světa kolem nás je skutečně čím dál tím větší, myslím si, že mj. pro nedostatek skutečného vědění a kvalitního vzdělání, pohodlnost a určitou stádoidnost lidského společenství. Usnadňujeme si život, a než abychom složitě a dlouze přemýšleli o pravdě, přijmeme jednoduchou cizí pravdu za vlastní, jíž se následně obrníme. Cítím absenci touhy po vědění, po pátrání, přemýšlení, analyzování, která byla přítomna v dobách posttotalitních. Cítím, že svět se posouvá někam, kam ho – alespoň někteří z nás – posouvat nechceme, kdy jsou relativizovány hodnoty, které relativizovány být nemají a kdy západní svět zpochybňuje svoji existenci jako takovou.

Podporují ono černobílé vidění i sociální sítě svou anonymizací, kdy jsou lidé schováni za svými profily a nedochází k přímé konfrontaci?
Síťová bublinizace bezpochyby podporuje černobílizaci společnosti, kdy máme tendenci uzavírat se a obklopovat lidmi se stejným názorem a tím pádem snadno propadnout přesvědčení, že svět je přesně takový, jaký je v té naší sociální bublině. K tomu jedno doporučení, kterým se snažím řídit: mějme mezi svými tzv. síťovými kontakty lidi s rozdílnými názory, abychom pochopili, že svět je opravdu barevný. Jestli mám z něčeho skutečně obavu, pak je to plíživá ambice práva na jednu pravdu, kterou si chce usurpovat a usurpuje ta či ona strana, a pokud je zrovna stranou vládní, využívá k hlásání své pravdy i moc, již drží.

Jak se díváte na pravidelné protivládní demonstrace?
Vždy stojí za to zastavit se a zamyslet, proč lidé jdou nebo nejdou na demonstraci, navnímat situaci a s vnitřní reflexí se kriticky zamyslet. Pokud jsem nositelem nějakého názoru, nikdy nemůže konvenovat úplně všem. Je naprosto přirozené, že existují lidé s rozdílným názorem, a tudíž jsou vidět a slyšet i na náměstích a sociálních sítích. Žijeme v parlamentní demokracii a doufám, že v ní i nadále žít budeme. Neodsuzuji, nenálepkuji, na demonstrace nechodím, na ty zmíněné bych nikdy nešel, ale nevidím důvod dívat se na ty, kteří se jich účastní, jako na někoho méněhodnotného. Prostě jsou to lidé, kteří mají jiný názor.

Coby ministr vnitra jste stál u elektronizace státní správy. Jak se v této oblasti podle vás pokročilo?
Od projektů prosazených námi se dlouho nic nedělo, až na záblesk v podobě zákona o právu na digitální služby. V současné době se neděje nic a domnívám se, že se také nic dít nebude. Pirátský koncept, který zatím představují více slova než činy, ve mně vzbuzuje velkou skepsi, pokud si budou předkladatelé i nadále myslet, že nástroje mohou předbíhat procesy. Chcete-li zefektivnit veřejnou správu a výkon státní moci jako takové, musíte nejdříve vědět, co chcete, aby stát dělal a nedělal, a aby to, co dělá a má dělat, dělal nejjednodušším procesním způsobem. Teprve na základě takové analýzy můžete nadefinovat procesy a roubovat na ně technologie. Pokud zůstanou procesy a rozsah agend stále stejné, ani sebemodernější nástroje na podstatě věci nic nezmění.

Co říkáte rušení poboček České pošty, které způsobilo mediální rozruch?
Pamatuji si časy, kdy ještě byla v černých číslech. Tehdy dostala do vínku nové nástroje elektronické komunikace v podobě datových schránek a Czech Pointu. To, čeho jsme svědky, je projev primitivního způsobu myšlení, chování a rozhodování, kterému absentuje strategický záměr, koncepce komunikace, jednání s dotčenými subjekty. Tím se vracím k tomu, na co jsem poukazoval v úvodu, a sice nepřipravenost členů vlády na výkon svých funkcí.


CV
Ivan Langer (narodil se 1. ledna 1967 v Olomouci) je bývalý poslanec a ministr vnitra. V současné době je partnerem Advokátní kanceláře Pečený, Fučík, Langer a předsedou správní rady soukromé vysoké školy CEVRO Institut.
Absolvoval Lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci a Právnickou fakultu UK v Praze.
V roce 1991 vstoupil do ODS, o tři roky později byl zvolen zastupitelem města Olomouc, v roce 1996 pak poslancem. V období 2006–2009 byl ministrem informatiky a ministrem vnitra.
Stál u zrodu zákonů vedoucích k elektronizaci státní správy, zasadil se mj. o projekt CzechPoint a o datové schránky. Stejně tak i o reformu policie.
Sportuje (hlavně cyklistika a plavání), má rád divadlo, výtvarné umění a hudbu. Vydal několik knih, mj. sbírky „sochobásní“, ale třeba také humorný „deníček“ Průvodce muže těhotenstvím.
Je ženatý, s manželkou Markétou má tři děti – Petru (21), Patrika (17) a Jakuba (10).

PAMĚŤ NÁRODA
Vyprávění Ivana Langera o působení ve studentském stávkovém výboru a účasti v aktivní politice jsou zachycena v jedinečném projektu Paměť národa, nejrozsáhlejší sbírce vzpomínek pamětníků. Ivan Langer se tak, jak s úsměvem říká, stal součástí historie. Ve vyprávění vzpomíná i na projekt Otevřená minulost, který jako ministr vnitra realizoval. Jednalo se o zpřístupnění archivních fondů StB široké veřejnosti, které mj. přispělo k založení Ústavu pro studium totalitních režimů. „Když jsem přišel na ministerstvo vnitra, vše bylo zcela opačně, než jak by ve svobodné společnosti mělo být – vše bylo tajné a neveřejné a veřejné bylo pouze to, co stát určil, namísto toho, aby vše bylo veřejné a tajné zůstalo pouze to, co stát určí. Vypadá to jako slovní hříčka, ale filozoficky jde o velký rozdíl.“

reklama

https://www.weedy.cz https://www.weedy.cz https://www.weedy.cz

Mohlo by vás zajímat

Více článků