Příští rok, tedy v roce parlamentních voleb, završí poslankyně za hnutí ANO Helena Válková patnáct let nepřetržitého působení ve sněmovně. Byla i ministryní spravedlnosti, zmocněnkyní vlády pro lidská práva či rektorkou Vysoké školy podnikání a práva.
Jste žena mnoha povolání, ve kterém vám bylo nejlépe?
Každá práce měla různé požadavky na dovednosti, přístup a každá mě bavila – vymýšlet řešení, organizovat lidi, a, možná to bude znít poněkud pyšně, jít jim příkladem. Jsem přísná sama na sebe a stejně tak přísná jsem i na své kolegy, což zřejmě není vždy příjemné, ale vyplácí se. Kdybych to měla vyjádřit jednou větou, na různých pozicích mě bavila a baví mravenčí práce, když krok za krokem uvádíte nějakou myšlenku či nápad do života. Ať už šlo o zakládání katedry trestního práva na Západočeské univerzitě v Plzni, vedení pobočky německého nakladatelství právnické literatury C. H. Beck v České republice, výuku studentů, tvorbu legislativy a mnoho dalšího.
V době, kdy vzniká náš rozhovor, je velkým tématem zákon o korespondenční volbě. Jak se na návrh zákona a korespondenční volbu jako takovou díváte vy?
Nejsem žádným zavilým odpůrcem korespondenční volby. Jsem jistě pro, aby se občanům žijícím mimo území České republiky usnadnila volba, ovšem na základě právního předpisu, který bude minimalizovat riziko manipulace s výsledky voleb. Takový zákon musí být dobře připravený, prodiskutovaný napříč politickými stranami a mimo jiné také vyžaduje novelizaci souvisejících zákonů, respektive přijetí zákonů nových. V současné době například zcela chybí právní úprava, která by zajišťovala trestněprávní ochranu spravedlivého průběhu korespondenční volby. Další aspekt, a to neslyší rád nikdo z koalice, ale ani někteří poslanci z opozice, je prvek nerovnosti neboli diskriminace ve smyslu, že čeští občané žijící na území České republiky nebudou mít možnost volit korespondenčně. Domnívám se, že tuto námitku vezme vážně v potaz i Ústavní soud, pokud se k němu zákon dostane na přezkum.
Okolní země mají otázku korespondenční volby vyřešenou, proč u nás vzbuzuje tolik emocí a proč se neinspirujeme zahraničními modely?
Mluvíme-li o inspiraci v zahraničí, musíme mít stále na zřeteli, že každá země má svůj právní rámec daný ústavou, ústavním pořádkem, takže inspirovat se jedna ku jedné není nikdy možné. To, co nám, mohu-li mluvit za kolegy, vadí, je účelovost, která z předkládaného návrhu zákona přímo čiší. Kdybychom měli dostatek času a možnost pozměňovacími návrhy upravit předložený návrh a odstranit všechny jeho nedostatky, nebudeme proti. Stihnout to ale tak, aby zákon nabyl účinnosti již k 1. lednu 2025, je prakticky nemožné. Chybí, jak jsem již zmiňovala, legislativa, která by zajistila trestněprávní ochranu korespondenční volby, a není připravena ani novelizace dalších důležitých souvisejících zákonů.
Na jednání Mandátového a imunitního výboru sněmovny v Berlíně.
Korespondenční volbu měla v programu i předchozí vláda Andreje Babiše. Co se stalo, že dnes se Andrej Babiš staví proti?
Pro Andreje Babiše a jeho vládu zákon o korespondenční volbě nebyl prioritou. Dnes Andrej Babiš neříká nic jiného, než že je proti korespondenční volbě v kontextu stávající situace, kdy koalice při klesajících preferencích usiluje o přijetí daného zákona za každou cenu. Mně osobně chybí diskuse nad návrhem zákona u jednacího stolu. Nehlásám radikální názory a snažím se o kompromis. Bohužel z přístupu koalice i já nabývám pocit, že jde pouze o snahu získat každý hlas navíc, a to i za cenu ohrožení důvěry veřejnosti v řádný průběh voleb.
Nejsou to příliš silná slova?
Právě legislativní chyby a velký tlak na co nejrychlejší přijetí legislativně nedokonalého návrhu na zavedení korespondenční volby vzbuzují pochybnosti o „čistých úmyslech“ koalice a vysvětlují používání výše uvedených, emocionálně zabarvených výrazů.
Poslankyní jste třetí volební období, jaká byla vaše cesta do aktivní politiky a k hnutí ANO?
Vše začalo textem „Právo a spravedlnost“, který jsem pro hnutí ANO a jeho program připravila na jaře roku 2013. Andreji Babišovi se mé zpracování líbilo a nabídl mi další spolupráci. Nabídku jsem po jistém zvažování přijala, a to i vzhledem ke skutečnosti, že hnutí tehdy nebylo součástí aktivní politiky. Jak ale víme, v roce 2013 uspělo v předčasných volbách a stalo se koaličním partnerem ve vládě Bohuslava Sobotky. Najednou jsem byla poslankyní a místopředsedkyní Ústavně právního výboru k tomu. Jako nováček jsem se vše učila takříkajíc za pochodu, ostatně podobně jako celé hnutí.
Byla jste zmocněnkyní pro lidská práva, když jste měla kandidovat na post ombudsmanky, strhl se mediální poprask. Jak jste se s minulostí a vůbec s tím, co se kolem vás dělo, vyrovnávala?
S minulostí jsem se mohla vyrovnat díky tomu, že jsem věděla, co je a co není pravda. Nikdy jsem nezakrývala, že před rokem 1989 jsem byla řadovou členkou KSČ, abych mohla dělat práci, která mě bavila. Nebyla jsem ale v žádné funkci, nijak se neangažovala a se stranou ani jinak nespolupracovala. Pozdější spojení mé osoby s prokurátorem Urválkem a osočování z šikany disidentů bylo absurdní, několikatýdenní tlak médií ovšem člověka může velmi zasáhnout, a to nejen politicky, ale i psychicky a vůbec osobně. Naštěstí se za mne postavili někteří zahraniční politici působící v naší zemi, a dokonce i několik disidentů. Celé to nicméně vedlo ke stažení mé kandidatury na post ombudsmanky. Kromě jiného jsem ztratila i jistotu, že chová-li se člověk podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a morálních zásad, nemůže se mu v politice nic stát. Celé to období bylo pro mne skutečně velmi obtížné. Naštěstí se podařilo – nicméně až po 3,5 letech soudních jednání – nakonec prokázat, že vše byly pouhé lži, a očistit tak mé jméno. Šrámy na duši však zůstaly.
Tak jako zdravotnictví, školství a další resorty mají své problémy, má také justice svého „kostlivce ve skříni“?
Bohužel, ani justice na tom není lépe. V prvé řadě je to nefunkční systém opatrovnického soudnictví. Neříkám, že nemáme dobré opatrovnické soudce, bohužel jsou však mezi nimi i takoví, kteří myšlením zůstali někde v polovině 20. století, kdy není nejdůležitější „nejlepší zájem dítěte“, ale jeho rodičů, v horším případě pouze jednoho z nich. Potýkáme se ale i se systémovými problémy, máme nedostatek znalců, především dětských psychiatrů a psychologů. Další oblastí, kde řešíme stále mnoho problémů a mezer v zákoně, je oblast insolvencí. Pak jsou tady systémové změny, které jsem jako ministryně spravedlnosti chtěla zavést, ale s ohledem na časově omezené působení na ministerstvu se k nim bohužel již nedostala, např. soudní reforma zahrnující i zrušení vrchních soudů a vrchních státních zastupitelství, nahrazení Generálního ředitelství Vězeňské služby odborem pro řízeni vězeňství na ministerstvu spravedlnosti apod. Tyto perspektivně potřebné velké systémové změny tak čekají na novou vládu a nového ministra spravedlnosti.
CV BOX
Helena Válková (narodila se 7. ledna 1951 v Chlumci nad Cidlinou) je poslankyní za hnutí ANO 2011, bývalá ministryně spravedlnosti, právnička a vysokoškolská pedagožka.
Vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde v roce 1982 získala kandidaturu věd v oboru trestní právo. Profesuru trestního práva získala v roce 2006 na Trnavské univerzitě.
Působila ve Výzkumném ústavu kriminologickém při generální prokuratuře ČSSR a v Ústavu státu a práva ČSAV, vyučovala na FF UK a na PF ZČU, působila také v CEVRO institutu.
Po roce 1989 se angažovala v Občanském fóru, v roce 2013 úspěšně kandidovala jako nestraník za hnutí ANO do sněmovny. V lednu 2014 byla jmenována ministryní spravedlnosti ve vládě Bohuslava Sobotky, k 1. březnu 2015 na ministerský post rezignovala.
Počátkem roku 2015 se stala členkou hnutí ANO. Poslanecký mandát obhájila ve volbách v letech 2017 i 2021. V období 2019–2022 byla i zmocněnkyní vlády pro lidská práva.
Je vdaná, má syna, žije v Praze.
reklama
Copyright © 2024, The BUSINESS SOIRÉE
