Glosa

Evropské volby − ani k radosti, ani k pláči

Publikováno: 2. 8. 2019
Autor: Luboš Palata
Foto: Shutterstock.com
logo Sdílet článek

Měly to být volby, po nichž skončí současná Evropa. Ve Francii Marine Le Pen, v Německu Alternativa pro Německo, v Itálii Liga Mattea Salviniho, v Česku SPD Tomia Okamury, v Rakousku Svobodní Hans-Christiana Stracheho, v Maďarsku Fidesz Viktora Orbána a v Polsku Právo a spravedlnost Jaroslawa Kaczynského.

Společný cíl všech těchto uskupení? Demontáž současné Evropské unie, návrat k plné vládě národních států, hlavně žádné řeči o lidských právech, o soucitu s běženci, o demokracii, vládě státu práva.

V neposlední řadě je tu také putinovské Rusko, které většině těchto uskupení drží palce, když je rovnou nefinancuje. Protože se vůči Evropské unii drží hesla „čím hůře, tím lépe“. Nejméně od doby, kdy se s Evropskou unií dostalo do křížku o Ukrajinu a v tomto souboji prohrálo. A muselo se spokojit s Krymem a kouskem dolů a hutí na východoukrajinském Donbasu.

Měly to být ve vlně obav z terorismu, migrace, mizerného hospodářského růstu, vysoké nezaměstnanosti a s vizí odchodu Velké Británie z Evropské unie poslední volby do Evropského parlamentu v podobě, v jaké jsme Unii dosud znali.

Že to všechno dopadne trochu jinak, než si v Kremlu nebo ve štábech Národního sdružení Le Pen či Salviniho vysnili, bylo ale zřejmé už měsíce předem. Problémy vlády Velké Británie dohodnout se s vlastním parlamentem na formě brexitu vyústily v nejméně dočasný neodchod v podobě odkladu. Nejdříve do června a pak do konce října tohoto roku. Britové, byť jejich vláda od plánu odchodu neupustila, tak nakonec šli i k eurovolbám.


Brexit jako odstrašující příklad

Brexit jako komplikovaný, nekonečný příběh, který ještě před samotnou realizací začal Spojené království potápět politicky i ekonomicky, tak najednou nefungoval jako vzor, ale naopak jako výstraha. Mnozí z těch, kteří ještě před rokem mluvili o odchodu své země z Evropské unie, jako například šéf české SPD Tomio Okamura, najednou zmlkli. Zapomněli na svá hesla o referendu o czexitu a jiných exitech a začali mluvit o „přestavbě Evropské unie“.
Jedinou úspěšnou „exitovou“ stranou v rámci celého EU se tak stalo uskupení „Pro brexit“ britského antievropana Nigela Farage. Ten se mimochodem kvůli svému jasně protiunijnímu programu skvěle živí jako europoslanec už od roku 1999. A kvůli jasnému vítězství své strany v květnových volbách si to ještě nejméně o hezkých pár měsíců protáhne.

Mimochodem, ani přes úspěch Farage volby neukázaly, že by byla většina Britů dnes pro brexit. Velmi úspěšné byly totiž i protibrexitové strany v čele s jasně proevropskými Liberálními demokraty.

 

Volby v lepších časech

Samotný odkládaný a pro Británii průšvihový brexit by k obratu evropského veřejného mínění samozřejmě nestačil. Skončila ale, díky unijní dohodě s Tureckem, porážce Islámského státu a utlumení války v Sýrii, migrační krize. Znatelně ubylo teroristických útoků. Počty běženců přicházejících do Evropy klesly na předkrizovou úroveň, Německo, Rakousko a Švédsko svá obrovská kvanta běženců zvládly a pro většinu Evropanů to přestalo být velké téma.

Podobně byla definitivně překonána i finanční krize, když se stabilizoval i nejhorší pacient v podobě Řecka. Evropská ekonomika znatelně pookřála, ve většině zemí rekordně klesla nezaměstnanost a třeba v Německu začali naopak zoufale chybět lidé ochotní nastoupit na statisíce neobsazených pracovních míst.

Popularita Evropské unie stoupla na nebývalou úroveň. I proto, že mnoho především Západoevropanů si uvědomilo, že jen v rámci EU je kontinent schopen čelit tak velkým výzvám, jako je klimatická změna, možnost obnovení masivní migrace do EU, nebo utužování totality v Číně či Rusku, o zcela nevypočitatelném americkém prezidentovi Trumpovi nemluvě.

To vše vytvořilo příznivou situaci, kdy Evropané vesměs volili proevropské politické síly a nikoli protiunijní extrémisty. 
V 751členném Evropském parlamentu proto ani tak neposílily antievropské síly, ale dvě velmi proevropské frakce liberálů a Zelených. Oslabili, byť zdaleka ne tolik, jak se ještě před rokem očekávalo, dosud Evropské unii de facto vládnoucí lidovci a sociální demokraté.
Tyto čtyři síly se navíc v polovině května dohodly na společné velké čtyřčlenné koalici, takže budou mít s drtivou většinou hlasů vývoj v Unii pod silnou kontrolou, alespoň pokud se Evropského parlamentu týče. Extrémisté sice pospojovali, co mohli, ale ani tak frakce v čele se Salviniho Ligou a uskupením Marine Le Pen nemá víc než desetinu poslanců europarlamentu.

 

Mnohé může být ještě jinak

Ale abychom nebarvili všechno narůžovo, největší nebezpečí nečíhá pro další vývoj v Evropě v Itálii a Francii, kde Salvini a Le Pen vyhráli, ale v Polsku, Maďarsku nebo Česku.

Fidesz Viktora Orbána sice zůstává u lidovců, v Česku rozpačitě vítězné ANO Andreje Babiše u liberálů a polské vládnoucí Právo a Spravedlnost Jaroslawa Kaczynského se odmítlo přidat k Salvinimu. Je však otázka, jak dlouho to Babišovi, Orbánovi nebo Kaczynskému vydrží a zda nemohou vytvořit s antievropskými silami blok, který velmi ztíží jakékoli rozhodování v rámci celé Unie.

Posílení silně prouprchlických a proevropských Zelených může být problémem opačného gardu. Ale i oni mohou svou zapáleností pro takové věci jako boj s globálním oteplováním nebo zachraňování běženců ve Středozemí ztížit celoevropské dohody.

Z květnových evropských voleb vyšla tedy Evropská unie celá, ale ne nutně pevnější. Jak bude nová unijní konstelace fungovat, se ukáže už brzy, až se bude vybírat nové vedení Evropské komise, nový evropský prezident, šéf zahraniční politiky EU a předseda Evropského parlamentu.

Na těchto klíčových lidech bude pak do značné míry záviset, zda budou další eurovolby za pět let už méně bojem o přežití Evropské unie a více o její budoucnosti, než byly ty nedávné. Unie by to moc potřebovala.

 

Autor je redaktorem Deníku


reklama

https://www.qatarairways.com/en-cz/homepage.html https://www.qatarairways.com/en-cz/homepage.html https://www.qatarairways.com/en-cz/homepage.html

Mohlo by vás zajímat

Více článků