Začátek rozhovoru jsme posouvali kvůli Světovému poháru v alpském lyžování ve finském Levi. Slovenský lyžařský fenomén Petra Vlhová sice odpolední jízdu ve druhém dni nedojela, ale Dušanu Jarjabkovi, velkému fanouškovi lyžování, opernímu pěvci a poslanci za SMER-SD, to na náladě nijak neubralo.
Rád se na lyžování díváte, nebo sám i lyžujete?
Lyžuji od svých čtyř let! Je to jeden ze sportů, které miluji. Tím druhým, kterému se na rozdíl od sjezdování mohu věnovat po celý rok, je badminton. Ne že bych v jednom nebo ve druhém trhal rekordy, ale opravdu mě baví.
Stále také zpíváte?
Ještě jsem svůj hlas v žádných volbách neztratil. (směje se) Takže ano, zpěvu se stále aktivně věnuji – učím na akademii a zároveň koncertuji. V poslední době v mém repertoáru převažuje oratoriální tvorba a koncerty v zahraničí, na domácí scéně toho bylo méně. Divadla jsem se musel bohužel vzdát úplně – buď bych chyběl na zkouškách, což by nebylo fér vůči kolegům-hercům, nebo v Národní radě, což by zase nebylo fér vůči voličům. Vyzkoušel jsem si to několikrát, abych zjistil, že skloubit divadlo a poslaneckou funkci opravdu nejde.
Nedávno jste si posteskl, že kultuře se žádná vláda za uplynulých třicet let nevěnovala prioritně. Bude tomu v případě už čtvrté vlády Roberta Fica jinak?
S kulturou se to mělo tak – ne že by se o ni nikdo vyloženě nestaral nebo se jí nevěnoval, ale vždy stála, nejen z hlediska financování, na okraji zájmu. Plány stávající vlády jsou ambiciózní, uvidíme, co se podaří zrealizovat. V prvé řadě je ale potřeba, aby ministerstvo kultury stanovilo své priority a v souladu s nimi nastavilo strukturu financování. Z mého pohledu je důležité podpořit živou kulturu. Podívejme se například na výtvarné umění. Nevím, jak jste na tom u vás v Česku, ale tady se za posledních třicet let pro výtvarníky neudělalo nic, výtvarné umění přežívá pouze díky lidem, kteří vystavují v zahraničí. Dále je to např. Opera Národního divadla, která se potýká s velkými problémy finančního, personálního i provozního charakteru, a mohli bychom jmenovat dále. Jedním z projektů, který mi dává smysl a do kterého chci vložit v příštím období veškerou svoji energii, je vybudování Národního amfiteátru pod Děvínem, resp. připravit podmínky pro jeho vybudování. Vnímám to jako velmi pozitivní věc ve společenském marasmu, který tu momentálně je, a i přes jisté pochybnosti věřím, že by taková věc mohla Slovensko opět spojit.
Vybudování další národní instituce má podpořit národní identitu, sebevědomí Slováků?
Jsou tu mnohé výzvy, za které stojí bojovat, ať jsou to národní identita, tradice, sebevědomí, nebo státnost. Výzva pracovat na těchto symbolech je o to větší, o co větší jsou dnes globalizační tlaky v Evropě. Zatímco dříve se v rámci Evropské unie mluvilo o Evropě národních států, dnes se o národních státech mluví pramálo. Naopak, jednotlivé státy jsou potírány, jako by národní identita a unikátnost, to, na čem všichni pracujeme a na co jsme právem hrdí, nebyly. Každý evropský národ má přitom svou vlastní historii, svůj odlišný vývoj, čas a okolnosti vzniku. Proto je také zcela nereálný model „Evropských spojených států“ podle vzoru Spojených států amerických. Velmi aktuální je i otázka vlastní identity Evropy. Evropa jako by některými svými nařízeními a postupy páchala asistovanou sebevraždu.
Koncert z loňských oslav Cyrila a Metoděje
Často se vyjadřujete kriticky k mediální scéně, s čím zejména jste nespokojený?
Mainstreamová média drží linku jisté jednostranné propagandy, která ve mně vyvolává asociaci nepřípustnosti jiných názorů, zjednodušené, černobílé vidění světa. Duální systém, který byl podmínkou vstupu postkomunistických zemí do Evropské unie, dnes suplují menšinová, alternativní média, která přinášejí různorodost informací a názorů. Tím se na Slovensku de facto setřel rozdíl mezi soukromými a veřejnoprávními médii, mainstreamová média ztratila důvěryhodnost. A mluvit o RTVS (Rozhlas a televize Slovenska) jako o veřejnoprávním médiu, je velmi odvážné. Slovenská televize dnes ve všech aspektech veřejné služby, a dokonce i v realizaci původní slovenské tvorby, pokulhává za soukromými médii. Publicistika je minimální, zpravodajský obsah se často v ničem neliší od obsahu, který přinášejí soukromé stanice. Veřejnoprávní televize má mít úplně jinou filozofii vysílání.
Co je tedy podle vás primární úlohou veřejnoprávního média?
Není to jen otázka informační, to je pouze jedna z úloh média veřejné služby, ale musí to být i jiný informační charakter, než jaký přinášejí soukromá média. A to na Slovensku není. Nemám na mysli jen informace z hlediska politické příslušnosti, ale i krajového, regionálního charakteru. Pořady by tady měly být i pro určité procentuální zastoupení obyvatelstva. Nelze porovnávat sledovanost pořadu na Slovenské televizi, který má určitý hospodářsko-informační charakter, a filmu na soukromé televizní stanici. Veřejnoprávní služba nemůže být podřízena komerčním zájmům, ale má zajistit názorovou pestrost. O tom je ta veřejná služba.
RTVS funguje už dvanáct let, ale financování je stále předmětem změn...
Ano, v letošním roce byly zrušeny koncesionářské poplatky, jejichž výše nebyla dvacet let změněna. Na rozdíl od Česka je na Slovensku koncesionářů polovina, v posledních letech tak byl provoz RTVS zčásti dotovaný i státem na základě speciální smlouvy. RTVS předkládala programový plán a stát na jeho podkladě rozhodoval o příspěvku, který činil více než třetinu celkového rozpočtu RTVS. Nově bude RTVS financována pouze ze státního rozpočtu, a to ve výši 0,17 % HDP, současně platí zákaz reklamy. Očekává se menší vliv politické reprezentace na strukturu televizního vysílání, podle mě je to ale stále jakýsi kočkopes, a bude potřeba ověřit funkčnost tohoto modelu financování.
Jste velkým kritikem sloučení Slovenského rozhlasu a Slovenské televize do RTVS, chystá nová vláda nějaké změny?
Od začátku považuji sloučení rozhlasu a televize do RTVS za nesmysl, už s ohledem na odlišné role, které jedno i druhé médium sehrálo v našich dějinách, na historický kontext, za kterého vznikalo. Zatímco rozhlas byl jakýmsi kamarádem v domácnosti, v autě, na procházkách, jednoduše s vámi byl všude, televize dlouhá léta sloužila zejména jako nástroj propagandy s důrazem na zpravodajství a publicistiku. Rozhlas takovou roli neměl, naopak mimo jiné zajišťoval i zábavu „vyššího formátu“. Spojení obou institucí skutečně nemělo žádné opodstatnění vzhledem k vývoji, kterým si prošly. Mezi oběma panuje stále i jisté napětí, ostatně mohli jsme to vidět i ve vedení RTVS. Pokud ředitel RTVS přicházel z rozhlasového prostředí, protežoval rozhlas a seděl v budově rozhlasu, naopak tomu bylo, pokud ředitel přišel z televizního prostředí. V novém programovém prohlášení vlády je mj. ukotven záměr vrátit oběma institucím samostatnost a RTVS rozdělit zpět na Slovenský rozhlas a Slovenskou televizi.
Z představení operety Cikánský baron z roku 1998 v roli hraběte Homonaye
CV BOX
Dušan Jarjabek (narodil se 4. března 1953 v Bratislavě) je slovenský operní pěvec, operetní zpěvák, hudební pedagog a poslanec NR SR.
Je absolventem Hudební fakulty Vysoké školy múzických umění (1976), absolvoval také roční studijní pobyt v Teatro del Parco v Parmě. Byl sólistou Zpěvoherního souboru Nové scény v Bratislavě a sólistou Opery SND.
Od roku 1988 vyučoval zpěv na Divadelní fakultě VŠMU v Bratislavě, v letech 1996–98 byl ředitelem Nové scény tamtéž. Od června 2016 je prorektorem pro sociální věci a vnější vztahy Akademie umění.
Je jedním ze služebně nejstarších poslanců Národní rady, působí zde nepřetržitě od roku 1998. Nejprve byl zvolen za HZDS, resp. ĽS-HZDS, od roku 2005 je poslancem za SMER-SD. Je členem výboru Národní rady SR pro vzdělání, vědu, sport a mládež, kulturu a média.
Je ženatý, žije v Bratislavě.
reklama
