Život někdy člověka zavane úplně jinam, než předpokládal. MUDr. David Kasal hrál fotbal a snil o sportovní medicíně, případně ortopedii. Dnes šéfuje pediatrii v chrudimské nemocnici, a aby toho neměl málo, zasedá v parlamentní lavici.
Jaké pohnutky přimějí lékaře vstoupit do politiky?
Když jsem pracoval v chrudimské nemocnici deset let jako primář, byl jsem nějaký čas i zastupitelem města. Chtěl jsem mít vliv na to, jak u nás bude vypadat péče o pacienty. Zjistil jsem totiž, že krajské orgány mají po této stránce obrovskou moc. Cítil jsem se trochu jako v kleci, že při své malé pravomoci nemůžu nic zlepšit.
Jak moc je těžké skloubit lékařskou profesi s životem ve vysoké politice?
Je to náročné. Ale ani jednoho se nechci vzdát. Jednak z ryze pragmatických důvodů – kdybych neprovozovat pět let medicínu a skončil v politice, mohl bych skončit i jako lékař a de facto se neměl čím živit. Pokud bych uvažoval o návratu, čekaly by mě zkoušky a podobné věci. Navíc mě doktořina baví, dělám ji dvacet let. Další věcí je, že jsem u mnoha politiků viděl, jak jednoduše se lidé můžou odcizit běžnému každodennímu životu – a to jsem nechtěl. Svoje povolání jsem považoval za studnici poznání, ale i podnětů, které je třeba řešit na vládní úrovni, aby se situace v daných nemocnicích a regionech zlepšila. Každopádně medicíny se kvůli politice nikdy nevzdám.
Přinesla vám kombinace obou povolání nějakou novou zkušenost?
Někdy jsem si při zdlouhavých schůzích ve sněmovně připadal zbytečný a uvědomoval si, kolik lidí jsem za tu dobu třeba mohl zachránit. Je pak obrovská duševní hygiena a radost přijít do nemocnice a „odléčit“ pacienta. Nezměnil jsem počet služeb, měsíčně jich mám šest až sedm jako před vstupem do politiky. Musím jen víc cestovat. Dřív jsem najezdil 7–10 tisíc kilometrů za rok, teď jich udělám tak padesát. I přesto stíhám 86,3 % docházky do poslanecké sněmovny, což je, troufnu si tvrdit, nadprůměrné číslo. A po jednání sněmovny se kolikrát seberu a jedu ještě do nemocnice, nebo se tam zastavím ráno a odpoledne přejíždím do Prahy. Už se mi stalo, že jsem jel domů po obzvlášť náročném jednání a přepadl mě mikrospánek. Tomu už bych se nechtěl vystavovat. Mám se rád a chci tu být co nejdéle.
Našel jste si způsob, jak dobíjet energii?
Snažím se na věci nazírat pozitivně. Hlavním zdrojem onoho dobíjení je ale medicína. Obzvlášť kouzelná je v tomhle směru pediatrie. Děti jsou úžasné, i když jim „ubližujete“ zákroky typu odběr krve či lumbální punkce. Když se jim uleví, umí být neuvěřitelně vděčné. Chybí jim dospělácký kalkul a ještě vám připomenou, ať nezapomenete přijít večer na vizitu. Dalším „dobíječem“ je sport. Skoro dvacet let jsem hrál fotbal za SK Chrudim, teď třikrát týdně „běhám“ deset kilometrů. Dřív venku, dnes na stroji. Ono když přijedete domů v devět večer, už se vám ven nechce.
Co považujete za svůj zatím největší úspěch?
Ohledně medicíny asi fakt, že si pořád držím erudici. Neberte to jako chvástání, ale třeba nedávno se mi stejně jako před deseti lety podařilo diagnostikovat u pacienta meningokokovou sepsi. Včas jsem zareagoval, pacient se uzdravil a nemá žádné následky. Zpětně jsem si uvědomil, že kdybych dotyčného poslal domů, za pár dnů mohly být v novinách titulky typu: Sedí na dvou židlích a ani na jedné pořádně. V medicíně je někdy mezi zdarem a průšvihem velmi tenká hranice. A co se týče politického úspěchu, vlastně taky souvisí s lékařstvím. Poslední dva roky se skrze sdružení Za sklem věnuji problematice lidí s poruchami autistického spektra. Povedlo se nám prosadit zřízení pracovní skupiny při vládním výboru pro tělesně postižené a vytvořit „desatero“, které by se mělo na jednotlivých ministerstvech dodržovat.
Slyšela jsem cosi o projektu Simple Steps…
Ano. Je převzatý ze zahraničí, finančně se na něm podílela VZP, skládá se z knihy, CD a DVD a odkazuje i k on-line materiálům. Původně vznikl v Severním Irsku, u nás si ho rodiče, učitelé a asistenti samozřejmě mohou přečíst v češtině. Jde o to, aby věděli, jak se zachovat už ve chvíli, když pojmou podezření, že dítě autismem trpí. Problém je totiž nutné podchytit co nejdřív, tak od 18. měsíce.
I zásluhou vašeho sdružení vzniklo před půldruhým rokem první krajské centrum pro děti s autismem.
To je pravda. Pro rodiny tu fungují poradny, školka i odlehčovací služba. Ve vzdělávacích kurzech se rodiče učí, jak se s dítětem s touto poruchou naučit co nejlépe žít. Takové zařízení bychom chtěli otevřít v každém krajském městě. Na to navazují další aktivity − vytvoření společnosti pro ABA, což je v zahraničí velmi známá metoda (aplikovaná behaviorální analýza a jedna z terapií nabízených autistům, pozn. red.). U nás se jí někteří odborníci brání, že je kontroverzní. Dejme pacientům nejdřív psychofarmaka a pak s nimi budeme něco dělat, tvrdí. My chceme opak − nejdřív něco dělat, psychofarmaka mohou přijít na řadu později. V tuto chvíli nemáme certifikovaného ABA terapeuta a nechceme, aby to sklouzlo k šarlatánství. Šli jsme proto odbornou cestou, oslovili předsedu České lékařské společnosti profesora Štěpána Svačinu a on nás podpořil.
Jak vypadá situace kolem ABA terapeutů dnes?
Loni se mi ve sněmovně při schvalování nezdravotnických profesí podařilo prosadit vzdělávání ABA terapeutů a analytiků a v září jsme na brněnské Masarykově univerzitě u docenta Karla Pančochy otevřeli první ročník výuky ABA terapie. V zásadě jde o to, že analytici doporučí postup, který budou terapeuti a asistenti následně dodržovat. Snažíme se, aby terapie byla dostupná pro všechny a aby lidé byli správně vyškoleni. Metoda, kterou prosazujeme, je založena na lékařských důkazech – až 74 % autistických dětí se její pomocí může naučit postarat samo o sebe.
To by bylo skvělé… Co si ještě kladete za cíl?
Dotáhnout do konce program, o kterém jsem mluvil – mimo jiné přinese miliardové úspory. Ti lidé nebudou zavřeni v ústavech, budou moci fungovat jako samostatné jednotky a dosáhnout úspěchu. Například pacienti s Aspergerovým syndromem (jedna z poruch autistického spektra, jejíž nositelé se někdy vyznačují velmi nadprůměrnou inteligencí) mohou pracovat třeba v IT firmách. Chci vytvořit dostatečný počet ABA terapeutů, kteří budou pracovat i za úhradu zdravotních pojišťoven… Zajímají mě také věci kolem vzácných chorob. Česko jako jedna z mála okolních zemí obhájilo podmínky pro vznik center, která se jimi budou zabývat. Nejenže by tak existovala specializovaná pracoviště pro naše pacienty, ale mohli bychom ji poskytovat i v rámci EU. Mou ambicí je měnit zdravotní systém ohledně pojišťoven − aby se platilo za kvalitu, nikoli za kvantitu. Trápí mě rovněž věci na krajské úrovni, elektronizace zdravotnictví… Já bych toho chtěl!
David Kasal (narodil se 1. ledna 1969 v Chrudimi) je lékař a politik.
Po absolutoriu LFUK v Hradci Králové (promoce 1993) nastoupil na Dětské a novorozenecké oddělení nemocnice v Chrudimi, kde je od roku 2004 primářem.
Od roku 1998 ošetřuje i děti v alergologické ambulanci, od září 2013 řídí pohotovostní službu v Chrudimi.
V komunálních volbách 2010 byl zvolen jako nestraník na kandidátce strany Věci veřejné do městského zastupitelstva. V říjnu 2013 uspěl jako nestraník na kandidátce ANO ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR. V loňských podzimních volbách post obhájil, a dokonce se posunul z původního 4. místa kandidátky do jejího čela.
reklama
