Říká se, že dvakrát do stejné řeky nelze vstoupit. Je to pravda, ale lze v ní docela dlouho plavat, i když se voda kolem vás mění. Poslanec Bohuslav Svoboda pluje ve vodách pražského magistrátu už osm let. A svou pouť se rozhodl znovu prodloužit.
Jste lídrem kandidátky ODS pro říjnové komunální volby, a co bychom to zastírali, také vážným kandidátem na post primátora. Bylo rozhodnutí bojovat už potřetí o pražské zastupitelstvo rychlé, nebo jste už váhal?
Rozhodnutí určitě nebylo rychlé. Rozhodly především dvě věci. Tou první byla opravdu velká podpora ve vlastní straně, kdyby zde byly jakékoliv pochybnosti, nekandidoval bych. A tou druhou bylo vědomí, že za tu dobu, co jsem byl primátorem, tak jsme prosadili a udělali řadu dobrých věcí. Ale zároveň jsme pak museli od mnoha dalších odejít. A jenom jsem sledoval ten mezičas, kdy Praha začala jít hodně dolů.
Tak ono není žádným tajemstvím, že současná koalice na magistrátu není zrovna z nejpevnějších.
Ta koalice žije tak, že menší vydírají velké a velcí se starají jen o své profity. Takže to logicky nemůže fungovat.
Pokud se stanete primátorem, tak samozřejmě bude klíčové, s kým budete muset spolupracovat.
To jistě − kdo bude zvolen, kdo bude schopen vytvořit koalici a v jaké síle – to jsou klíčové věci. A není to důležité jenom v partajní příslušnosti, ale také v kvalitě lidí. Klidně může jít o člověka politikou nepolíbeného, ale o odborníka na IT systémy, tak si je vezme na starost. A k tomu primátorovi – složité je, že on je první mezi rovnými, ale má úplně stejný jeden hlas jako kdokoli jiný. Takže jestli nebude mít dostatečnou autoritu, jeho úloha bude ohromně těžká. A ještě těžší, pokud koaliční partner bude nekomunikující. Pak je to špatné.
Co Praha v současné době nejvíc potřebuje?
Je to víc věcí, ale dvě jsou zásadní, prioritní. Tou první je doprava, pod kterou se skrývá ohromné množství věcí, počínaje okruhem přes další rozvoj metra až po parkování. A tou druhou je rozvoj Prahy ve smyslu bydlení. Tenhle problém je skutečně veliký, protože se moc nestaví, takže ceny bytů a nemovitostí obecně prošly závratnou proměnou. Navíc výstavba musí mít nějaký směr, musí být jasné, co má být ve středu Prahu, co má být v periferní části. Musí být také jasné, kde končí expanze do Středočeského kraje, protože jakékoliv rozšiřování přináší další a další problémy, a to zase hlavně v dopravě. Osobně si myslím, že Praha už svých limitů dosáhla. Vezměte si, kolik lidí jede v rámci Prahy z domova do práce třeba i hodinu.
Řekněme, že je po volbách, jste na magistrátu a byl jste zvolen primátorem. Budete stíhat vést Prahu, být poslancem a nadále se věnovat i své lékařské praxi?
Pokud by ta vaše prognóza vyšla, pak samozřejmě budu muset vše velice důkladně zvážit a probrat. Ono dublování některých funkcí má své plusy, ale v mnoha případech to skutečně vede k nedostatku času. Takže opět nastane rozhodování a výsledek bude mimo jiné záviset na tom, jakou sílu budeme coby ODS na magistrátu mít a jaké vedení magistrátu se podaří složit.
Pojďme teď k vašemu oboru, ke zdravotnictví. Je dobré, špatné, na vzestupu nebo v krizi?
Zdravotnictví je čím dál úspěšnější a lepší, ale také dražší. Nedostatek peněz je nekonečný problém. A nejen u nás, ale i jinde ve světě. Jsem přesvědčený, že když se neotevře jiný zdroj peněz kromě všeobecného solidárního pojištění, které mimochodem zavedl už ve druhé polovině 19. století Otto von Bismarck, tak to prostě fungovat nebude. Mluvil jsem s ministrem Adamem Vojtěchem například o otázkách privátního připojištění. Potvrdil mi, že do toho tato vláda nepůjde. Je to podle mého tlakem sociální demokracie a komunistů, kteří mají vše postavené na sociálních daních a o připojištění říkají, že by společnost dělilo na bohaté a chudé. Což podle mého není pravda, ale i kdyby, tak když umožníte privátní pojištění nebo připojištění, tak kdo na tom vydělá? No přece ti chudí, bohatí peníze nevyberou, oni je tam naopak dají. To je princip pojišťoven – musí být někdo, kdo peníze dává a někdo, kdo je odebírá. Ale takhle by se tam peněz dostalo víc. A nejde přitom o samotnou zdravotní péči, že by třeba někdo v nějakém pořadníku přeskočil jiné, o tom vůbec není řeč! A takových věcí je mnohem víc.
Například?
Tak třeba, když někdejší sociálnědemokratická vláda prosadila, že zdravotní péče musí být hrazena jako celek a nikdo nesmí nic připlácet. A vezměte si příklad: oční čočky – jsou v rozdílné kvalitě a už v té základní, kterou hradí pojišťovna, zaručují kvalitu vidění. Nebo kloubní náhrady. Dostanete ji, můžete na ní chodit, můžete třeba i jezdit na kole, ale nebudete s ní hrát fotbal. Přitom i taková existuje. Proč by, proboha, nemohlo fungovat, že když chcete něco lepšího, tak prostě zaplatíte rozdíl mezi tím, co nabízí pojišťovna, a tím, co chcete vy? Zase by do systému přiteklo víc peněz. Ale bohužel – buď vezmete to, co proplácí pojišťovna, nebo si něco jiného zaplatíte komplet celé. Z mého pohledu zase špatně.
Tak on není jen nedostatek peněz, ale i lidí. I když to souvisí, ale asi ne zcela... Napadlo mě, proč si třeba nemocnice nějakým způsobem nezavážou do budoucna už současné studenty, jako to je často například v průmyslu a učňácích?
To samozřejmě může. Ale teď počítejte – začněme v bodě nula, tedy ve chvíli, kdy student vstoupí na medicínu. Tak to máme šest let studia (pokud nepřeruší nebo neopakuje), než udělá atestaci, jsou to další čtyři roky. Takže v součtu deset let. Mluví se o tom, že je potřeba navýšit stav mediků na fakultách, takže opět třeba za těch deset či více let budeme mít doktorů víc. Jenže my tu krizi musíme řešit teď! A navíc – kde bude medicína za tu dobu? Budeme jich opravdu tolik potřebovat? Nebudou některé práce vykonávat roboti? Vyhodnocování výsledků vyšetření, rentgeny, analytické věci − to všechno může postoupit obrovsky dopředu.
Okamžité řešení je ale zase o penězích, které nejsou.
To máte pravdu. Ale když si vezmu třeba obvodní lékaře, tak jsou věci, které by mohly pomoct. Mám po tátovi časopisy Praktický lékař z první republiky. V jejich závěru je vždy inzerce. A čtete: „Obec XY vypisuje místo praktického lékaře. Vila a kočár s koňmi k tomu.“ Samozřejmě necituju přesně, nicméně město, městečko nebo obec dávala k místu nějaký lákavý benefit. A to je nutné i teď. Když jde o místo, které je neatraktivní, tak musím využít všeho, co ho zatraktivní. Ať jde třeba o prostor pro ordinaci za korunu ročně, bydlení nebo i o to, aby tam našla práci také manželka a děti měly dobré spojení do školy. Samozřejmě záleží na tom, jaké možnosti má ona konkrétní obec, město nebo kraj.
Vy provozujete pořád lékařskou praxi?
Ano. Jsem zaměstnán jako přednosta gynekologické kliniky ve Střešovicích. Takže tam musíte zajistit chod kliniky, odoperovat, co je potřeba a podobně. V zásadě se dá říct, že se v součtu medicíně věnuji tak dva, dva a půl dne v týdnu. A určitě se jí nevzdám. Víte − když sedíte na nějakém vysokém postu, tak vám za chvíli všichni začnou říkat, jak jste výborný a znamenitý. Když jsem v ordinaci, tak pacientka mě nešetří. Naplno mi řekne, co je podle ní špatně, a tak mám reálnou zpětnou vazbu. A to je kromě toho, že je medicína pro mě opravdu opium, bez kterého nedovedu žít, strašně důležité. Často mám i pocit, že nahrazuju faráře. V Česku není moc opravdu věřících, ale někde se lidé potřebují vypovídat nejen ze svých bolestí fyzických, ale i z těch společenských, vnitřních.
Je vám 74, zasedáte ve sněmovně, jdete do voleb na magistrát, provozujete lékařskou praxi – dejte mi recept, jak být při takovém zápřahu v tomto věku tak v kondici, jako jste vy.
Ten můj recept určitě začíná v mládí, kdy jsem vrcholově sportoval, takže tam začala dobrá fyzická průprava, na kterou je organismus zvyklý. Šermoval jsem, byl jsem kapitánem národního mužstva, třikrát na mistrovství světa, osmnáctý na světě. Takže to je hrozně důležitý základ. Za druhé jsem přesvědčený, že když děláte smysluplnou práci, kterou navíc milujete, tak vás to neustále ohromně nabíjí. No a třetí věc je rodina, tedy genetika − můj dědeček poté, co ho komunisté vyhodili od doktořiny, dělal ještě v devadesáti dřevorubce.
Takže medicínu máte v rodině už jako tradici?
Ano, po tři generace. A samozřejmě se to stalo profesí, která naprosto přirozeně patřila i k nedělnímu obědu. U něj se řešily nejrůznější medicínské případy. Pamatuju si, že když jsem byl malý, seděli jsme jednou na zahradě a večeřeli jsme. Přišla paní s chlapečkem, který si rozřízl nohu. Táta odložil příbor a šel šít. Otec byl praktik a maminka s ním dělala v ordinaci jako sestra. Táta vlastně začínal na chirurgii, jenže pak jsme se narodili, byly jsme celkem tři děti, tak šel dělat praktika, aby rodina měla nějaké zázemí.
Mimochodem, vy jste se narodil v Praze?
Ano, v porodnici na rohu Žitné. Později tam byly popáleniny, dnes už ani nevím, co tam je.
Tak to vám coby také rodilý Pražák přeju, abyste se tím primátorem stal, protože by po delší době byl v čele Prahy opravdu Pražák.
No jo, to máte vlastně pravdu (směje se). Ale souhlasím s vámi v tom smyslu, že ve vedení města by měli být lidé, kteří ho opravdu znají. Například pan Hudeček, který byl z Olomouce, byl při povodních docela překvapený, že Praha nemá jenom Vltavu, ale že tu teče třeba i Botič. Praha je krásný a samostatný svět a je potřeba ho znát. Nemělo by to být jinak.
CV
Bohuslav Svoboda (narodil se 8. února 1944 v Praze) je poslanec Poslanecké sněmovny PČR za ODS a známý gynekolog a porodník. Je také zastupitelem hl. m. Prahy, dříve zastával i post primátora a či prezidenta České lékařské komory.
V roce 1967 absolvoval Lékařskou fakultu hygienickou UK. Poté nastoupil do nemocnice v Příbrami, odkud po dvou letech odešel na Gynekologicko-porodnickou kliniku FNKV a 3. LF UK v Praze. Zde setrval v různých pozicích až do současnosti. V roce 1990 habilitoval v oboru gynekologie a porodnictví a zvítězil v konkurzu na přednostu kliniky, kterým byl až do roku 2011. V letech 1990–1996 zastával také funkci proděkana 3. LF UK, v letech 2003−2010 byl děkanem.
Od roku 1992 zastával šest let post prezidenta České lékařské komory. Mimoto vykonával funkci statutárního zástupce ředitelky Fakultní nemocnice Královské Vinohrady a v letech 2003–2004 byl také předsedou Asociace děkanů lékařských fakult. Od roku 2007 je členem předsednictva České lékařské společnosti J. E. Purkyně a předsedou Národní rady pro medicínské standardy. Od roku 2010 je členem Akreditační komise a předsedou její stálé pracovní skupiny pro lékařské obory.
Do ODS vstoupil v roce 2010 a jako lídr kandidátky byl zvolen primátorem hl. m. Prahy. Tím byl do roku 2013, kdy byl odvolán, v témže roce byl ale zvolen do poslanecké sněmovny, když dostal osmý nejvyšší počet preferenčních hlasů v celé ČR. Loni svůj mandát obhájil.
Je ženatý, má pět dětí.
Opencard
Takzvaná „Kauza Opencard“ provází Bohuslava Svobodu už pět let. Policie ho spolu s dalšími pražskými radními viní z porušení povinnosti při správě cizího majetku a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže. Projekt Opencard vznikl za Svobodova předchůdce v primátorském křesle Pavla Béma. A problém nastal, když končila smlouva s provozovatelskou firmou. To už byl primátorem Bohuslav Svoboda. „Ti, kteří Opencard vytvořili, k ní měli autorská práva. Měli jsme na vybranou. Celé to zastavit, zaplatit nějaká penále, začít lidem dávat zase papírové lístky a zahodit skoro miliardu korun, která už v projektu byla. Nebo nasmlouvat výrazně lepší cenu poplatků a prodloužit smlouvu o dva roky s tím, že během té doby najdeme jiné řešení. Obě možnosti byly špatné a obě hrozily nějakou žalobou. Třetí cesta však nebyla. Dodnes jsem přesvědčen, že námi zvolená varianta byla lepší. V jednom posudku výslovně stojí, že jsme se nijak neobohatili a ani nikomu nevznikla škoda, město naopak ušetřilo. Přesto se kauza táhne už pět let,“ konstatuje Bohuslav Svoboda. Poslední vývoj byl zatím letos v lednu, kdy policie požádala sněmovnu o vydání Bohuslava Svobody k trestnímu stíhání, což ale poslanci hlasováním odmítli (v roce 2014 naopak policii vyhověli, případ však nebyl do dalších voleb uzavřen, a tak musela policie žádat znovu).
Alternativní medicína
Bohuslav Svoboda se netají tím, že má v krvi tradiční medicínu a tu alternativní vůbec nemusí. „Dívám se na ni tak, že tam nemá být slovo medicína. Protože to není medicína. V tomhle jsem velmi tvrdý. Svým pacientům nezakazuji, když řeknou: ‚Bral bych výtažek z borůvky, protože se říká, že je to dobré na rakovinu.‘ Tak ho klidně berte. Ale na druhou stranu není možné, abychom ve světě našich vědomostí přistupovali na to, že voda může léčit,“ říká jednoznačně. O institutu čínské medicíny, který vznikl v ČR, si myslí, že to je krok špatným směrem. „Čínská medicína má v sobě určitě prvky, které mohou něco řešit. Je to stará medicína, která existovala, ale zanikla. A Mao Ce-Tung ji vzkřísil, protože neměl lékaře, neměl nikoho, kdo by léčil. Takže znovu vzkřísili čínskou medicínu jako cestu, jak se vyhnout tomu, že o lidi nikdo nepečuje. Ano, má třeba dobré uvolňovací taktiky. Akupunktura může pomoci, ale nedokáže řešit příčinu choroby.“
reklama
