Pohyb kapitálu na trhu fúzí a akvizic již neprobíhá po „jednosměrce“ ze Západu na Východ. Stále více českých společností a také firem z dalších zemí bývalého východního bloku dnes zvažuje nákup konkurentů v západní části Evropy. „Máme zde mnoho velmi úspěšných společností, které vyhledávají příležitosti k převzetí ‚západních‘ firem,“ říká Antonín Piskáček, který vede z pozice ředitele Corporate Finance v České spořitelně i tým akvizičních poradců.
Jak aktivní jsou české firmy v investování do zahraničních firem?
České firmy si dnes mnohem více věří. Máme zde řadu velmi úspěšných společností, řekl bych „regionálních tygrů“, které působí jako aktivní konsolidátoři a nakupují nejen v Česku, ale i v zahraničí. Oproti 90. létům, kdy jsem v oboru začínal a kdy cross border transakce znamenala výlučně to, že cizí firma – typicky německá – kupovala českou firmu za účelem získání levné výrobní kapacity, případně trhu, je to obrovská změna.
Jsou čeští akvizitoři na Západě vítáni, anebo je na ně stále nahlíženo s předsudky či despektem?
Je to různé. Někde jsou otevření a původ investora neřeší. Občas ale stále vidíme překvapení, když firma z Východu chce koupit svého konkurenta na Západě. Někde tohle stále ještě v hlavách mají, nezvykli si, že už to není jednosměrka. Ale zdá se, že si budou muset zvyknout.
Jak sebevědomé jsou české firmy na trhu fúzí a akvizic v porovnání s firmami v zemích V4?
S ohledem na velikost naší země i na to, co máme za sebou, si naše firmy vedou výborně. Akviziční aktivita českých společností je větší než těch slovenských a maďarských. A to i přes skutečnost, že Maďarsko se při privatizaci svého národního majetku snažilo vytvořit silnou domácí kapitálovou vrstvu, vzniklo tam několik velmi silných regionálních společností a i v současné době je pozorovatelná podpora domácího kapitálu ze strany maďarské vlády.
Polsko je specifický trh, hlavně díky velikosti země, která sama o sobě předurčuje polské firmy do role regionálních šampionů a konsolidátorů. Přispěla k tomu ale i politika minulých polských vlád, které podporovaly tvorbu domácího kapitálu prostřednictvím burzy ve Varšavě, podpory polského sektoru private equity a tak dále. Tím výrazně pomohly polským firmám udržet jejich nezávislost.
Co motivuje české firmy kapitálově expandovat do zahraničí?
Důvodů pro nákup firem v zahraniční může být celá řada. Vidíme například dobře známé příklady úspěšných českých konsolidátorů v oblasti energetiky, kteří využili akvizičních příležitostí, jež vznikly v důsledku řešení ESG problematiky (ESG – environmentální a sociální oblast, pozn. red.) v řadě zemí EU. Avšak pomineme--li tuto specifickou oblast, typickým důvodem bude akvizice zahraničního konkurenta za účelem získání jeho trhu, případně i výrobku.
Existují nějaké hrozby, které ohrožují české investory do zahraničních firem?
Kromě ekonomického cyklu, obchodních válek, brexitu a podobně vidím jako hlavní riziko rostoucí míru regulace všeho možného, která obecně může podvázat konkurenceschopnost celé naší ekonomiky. Hrozbu také představují rostoucí tendence k protekcionismu. My potřebujeme více trhu, více liberalismu, více obchodu a ne více regulací. Z těch bohatství nevzniká.
Přestože se české firmy stále více zapojují do mezinárodních fúzí a akvizic, lze předpokládat, že převládají nákupy firem mezi českými firmami navzájem. Jaké jsou jejich nejčastější důvody?
Zřejmě nejdůležitější důvod prodeje společnosti, který v současné době pozorujeme, je generační obměna. Někdy to rovněž bývá snaha majitele zaměřit se na jiný obor. Zdrojem transakcí jsou také majetkové restrukturalizace zahraničních investorů, kdy někteří investoři opouštějí Česko nebo zde mění své zaměření a prodávají část svých aktiv. U nákupů firem je velkým hybatelem transakcí fakt, že nám zde za 30 let vyrostla řada velmi úspěšných společností, které rozšiřují svůj záběr, kupují své konkurenty, a to i v zahraničí, případně kupují své dodavatele apod.
V čem konkrétně můžete být kupujícímu/prodávajícímu užiteční při nákupu či prodeji firem?
Poradenství při prodejích firem je naší hlavní činností. To je dáno i již zmíněnou probíhající generační obměnou, kdy první generace otců-zakladatelů předává firmu svým nástupcům v rámci rodiny, a pakliže neexistuje vhodný dědic, mohou se rozhodnout firmu prodat. Naší rolí pak je celý prodejní proces zorganizovat, a to od přípravy prodávané firmy a odhadu její dosažitelné tržní hodnoty přes vytipování a oslovení vhodných investorů, vyjednávání o podmínkách transakce až po její vypořádání. V případě, kdy působíme na straně kupujícího, je situace vlastně zrcadlově otočená – podle zadaných kritérií vytipujeme vhodnou společnost ke koupi, následně oslovíme jejího majitele, provedeme její ocenění, zorganizujeme hloubkovou kontrolu a snažíme se následně dojednat co nejlepší podmínky pro našeho klienta.
Co všechno má na starost akviziční poradce?
Role poradce je kromě organizačního a personálního zabezpečení celého procesu, který obvykle obnáší cca 4−6 měsíců intenzivní práce, především v tom, aby využil svých zkušeností a znalostí a nedopustil, aby se jeho klient v rámci obchodu nechal napálit, nebo se dopustil nějaké podstatné chyby. To je asi to hlavní.
Jak se vlastně zjistí cena firmy, která je na prodej? Jak konkrétně se postupuje?
Prvotní odhad ceny se dělá tržním porovnáním – prostě se podíváme, za kolik se prodávají porovnatelné společnosti v daném oboru. To je hezké, neboť je to velmi jednoduché a intuitivní, ovšem má to zásadní háček: neexistují dvě stejné společnosti. Proto je v průběhu transakce, zejména nákupní, nezbytné provést ocenění společnosti také metodou diskontovaných peněžních toků, kdy se de facto odhadne budoucí peněžní tok z firmy pro majitele a převede se na současnou hodnotu. Tato metoda je schopna zohlednit všechna specifika konkrétní společnosti, je ale dosti náročná na přípravu. Tolik praví teorie. Realita však někdy bývá odlišná a rozhodující je nakonec jenom jedna věc: kolik je ochotný někdo na trhu zaplatit. A to se může od pěkných výpočtů v Excelu podstatně odlišovat. Takže skutečná tržní cena společnosti se dá v konečném důsledku zjistit pouze v rámci dobře zorganizovaného a konkurenčního prodejního procesu.
Do jaké míry usnadňuje celý proces rychle se prosazující digitalizace?
Samozřejmě ani náš obor se nevyhnul nástupu nových technologií, ať už je to vyšší míra elektronizace celého transakčního procesu v podobě různých úložišť informací, platforem pro sdílení transakcí a podobně, nebo dopad regulatorních opatření a celospolečenských trendů, například v podobě ESG. Avšak základní princip naší práce zůstává neměnný: udělat dobrou transakci pro klienta je napůl technika a matematika, napůl ale alchymie, psychologie a „common sense“, a to jsou věci, které se umělé inteligenci a různým algoritmům dosud nahradit nepodařilo. Firmy nejsou rohlíky a ještě dlouho se s nimi tak obchodovat nebude.
Jaké služby kromě poradenství při fúzích a akvizicích nabízíte?
Pokrýváme poradensky všechny fáze života firmy. Našim klientům jsme schopni asistovat v nejrůznějších situacích, které život firmy přináší – od vyhledání prvotního kapitálu na další rozvoj přes nákup nebo prodej společnosti a její ocenění až po uvedení akcií firmy na burzu či pomoc se získáním ratingu od Moody’s nebo S&P. Mezi naše klienty tak patří jak malé rodinné podniky, tak i velké české a mezinárodní společnosti. Stejně tak radíme i veřejným subjektům, různým státním organizacím, nebo městům a obcím při realizaci jejich investičních záměrů v oblasti výstavby a provozu různých sociálních, kulturních nebo sportovních zařízení. Rozsah a zaměření našeho poradenství je tedy velmi široký. Zajímavou a perspektivní činností je poradenství při PPP projektech, tedy při partnerství veřejného a soukromého sektoru. V současné době působíme jako poradce Ministerstva dopravy při přípravě dostavby strakonické dálnice D4 formou PPP. Dálnici postaví a zafinancuje soukromý investor, stát ji následně bude splácet a investor mu ji nakonec převede. Tento projekt považujeme za pilotní a jeho úspěšná realizace snad přispěje k prolomení ledů v této oblasti u nás.
Ing. Antonín Piskáček (narodil se v roce 1972 v Praze)
Absolvoval stavební průmyslovku a následně Fakultu mezinárodních vztahů VŠE a Institut oceňování majetku.
Po studiích nastoupil do pražské pobočky Commerzbank, kde působil v oddělení investičního bankovnictví, naposledy jako jeho ředitel. V roce 2007 přešel do České spořitelny, kde je zodpovědný za poradenství při fúzích a akvizicích a za emise akcií na kapitálových trzích.
Volný čas tráví nejčastěji s rodinou. Jeho koníčky jsou horská turistika a literatura, zejména historická.
reklama
