Andrea Brzobohatá: Nechci být jen do počtu a zvedat ruku

Přijďte hned, zaznělo mi v odpověď od poslankyně Andrey Brzobohaté, když jsem ji požádal o rozhovor. Povídali jsme si mezi hlasováními ve sněmovně. Občas se Andrea s předstihem zvedla, aby stihla hlasovat. Nemá totiž nohy. A není to jediné, čím ji osud pronásledoval. Ale vždycky se zvedla a bojovala. Patří mezi lidi, kteří mají mou hlubokou úctu.

Co vás vedlo k rozhodnutí věnovat se profesionálně politice? 

Jako pacientka jsem poznala náš zdravotní a sociální systém a zjistila jsem, že je to katastrofa. Takže když jsem dostala příležitost jít do politiky, hned jsem se jí chopila. Jsem tělem i duší Brňačka, ale přestěhovala jsem se do Středočeského kraje a jeho hejtmanka, paní Jermanová, mi nabídla tuto příležitost, za což jí moc děkuju.

Měla jste představu, jak sněmovna funguje?

Než jsem onemocněla, patnáct let jsem pracovala v byznysu, ale původním povoláním jsem učitelka ve školce, takže jsem měla představu, že něco vymyslím a schválí se to. Když jsem do sněmovny přišla a všichni mi říkali – ha, ha, to bude na dva, možná i čtyři roky, lezly mi oči z důlků. Dnes, po půl roce, jim dávám zapravdu. Ve sněmovně se všichni chtějí vymluvit. Ráno vědí, co se má nebo nemá udělat, a pak se to celý den naprosto zbytečně omílá.

Když jste dřív sledovala noční záznam z jednání sněmovny, jaké představy jste měla o poslancích?

Kupodivu asi žádné. Tenkrát jsem na to ani nekoukala, ale teď jsem trochu masochista, a když se třeba ve dvě vzbudím, sněmovnu si pustím (směje se).

Působíte v neziskovkách. Lidé je vnímají dost negativně i kvůli médiím, která informují prakticky jen o těch podvodných...

Popravdě − když se schvaloval státní rozpočet a já slyšela sumu kolem 13 miliard pro neziskovky, a přitom vím, že třeba my jsme od státu nikdy nedostali ani korunu, znovu mi lezly oči z důlků. Neziskovky jsou určitě potřeba. Ale myslím, že opravdu mnohé vznikají ryze účelově, aby se z nich daly „vyvést“ finance. Takže je třeba v tom udělat pořádek. Naše neziskovka toho moc nepotřebuje, i když peníze by se samozřejmě hodily. Mohli bychom dělat mnohem víc akcí a pomoct více lidem. Mezi námi – nejvíc pro ty lidi stejně znamená osobní příklad.

Třeba vy sama.

Nebo můj kolega, který také nemá obě nohy, ale zůstalo mu aspoň jedno koleno, takže je na tom o trochu lépe. Někdo pláče, že přišel o kotník, je to pro něho konec světa. Když vidí mě, která nemá ani jedno koleno, funguje a dokonce je ve sněmovně, určitě mu to změní pohled na věc. Přiznám se, že k těm lidem nepřistupuju s lítostí − myslím, že ta nikomu nepomůže. Z vlastní zkušenosti vím, jak mě provokovalo, když jsem slyšela, že už se nedám nikdy dohromady a skončím v LDN. Je ve mně jakási urputnost, proto jsem se rozhodla všem ukázat, že tudy moje cesta nepovede.

Váš životní osud skutečně není jednoduchý. Co vás pokaždé dokázalo zvednout a posunout dál?

Rozhodně děti. Když jsem onemocněla, synovi byly dva roky a dceři sedmnáct. Vždycky najdete nějaký cíl, proč jít dál. Když jsem se vzbudila v nemocnici bez nohou, s jizvami po celém těle, napadalo mě leccos – třeba i jestli to neskončit. Měla jsem spoustu plastik, šedesát narkóz – divím se, že mi to vůbec myslí. Spousta lidí předpokládala, že oslepnu, ohluchnu, nebudu si nic pamatovat. Takže to musím zaklepat − mám zjizvené tělo a nemám nohy, ale mozek mi funguje. Na všem špatném musíte najít něco dobré.

Prý jste tehdy prohlásila: Vozík ne, já budu chodit!

Ano. Hodně mi pomohla moje fyzioterapeutka Hanka. Její první slova byla: „Co blázníš, ty budeš chodit!“ Měla jsem štěstí − dostala jsem bionické nohy. Nejde o levnou záležitost a každý je nedostane, což mě štve. Mohla bych už chodit bez berlí, ale v hlavě je usazený strach. Bionické nohy se musíte naučit ovládat kyčlemi. Asi by to šlo překonat, ale přiznám se, že na to teď nemám ani moc času.

Jak překonat? Přelstít mozek?

Přesně. Zablokovat naučená schémata a strach „vypnout“. Na světě jsou borci, často američtí vojáci z Afghánistánu, kteří s bionickýma nohama chodí bez problémů. Já zatím nemám tak silnou motivaci − i s berlemi se dostanu, kam potřebuju.

Trvá dlouho naučit se na bionických protézách chodit?

Musíte být aspoň trochu fyzicky v kondici. Mně to trvalo asi 14 dnů. Hanka, o které jsem mluvila, má na Malvazinkách školu chůze, kam se snažím všechny amputáře lifrovat. A ona je navíc sluníčko, takže na ostatní přenese dobrou energii.

Prý jste se dotazovala velmistra přes etiketu pana Špačka, jestli můžete do sněmovny v sukni, když máte protézy.

Jednou jsem v televizi sledovala, jak mluví o vhodném oblečení poslanců. Zaujalo mě to a napsala mu, co si myslí o mém problému. Odpověděl, že by to nedělal, prý bych leckoho mohla přivést do rozpaků. Ale to je z mého pohledu úplně špatně − jsem tady i proto, abych lidem ukázala, že to jde. Když si budu zakrývat nohy a jizvy na rukách, ničemu nepomůžu. Pan Špaček mě asi nebude mít rád, ale docela mě překvapil. Myslela jsem, že má pokrokovější a liberálnější názory. Za totality se hendikepovaní někam zavírali, aby na ně nebylo vidět, ale dnes je snad jiná doba! 

Jste v podvýboru pro zdravotně postižené a ve zdravotním výboru. Co by se tam podle vás mělo hlavně řešit?

Za prvé by tam měly mít zastoupení různé skupiny − pacient, zdravotní sestra, primář, dětský lékař... Aby všichni řekli názor ze svého pohledu, podle svých zkušeností. Je toho moc, co by se mělo změnit a zlepšit, ať už jde o péči o hendikepované nebo starší osoby, domovy důchodců apod. Vozíčkářům se odebírají příspěvky na péči, člověka, který nemá část nohy, berou úřady jako zdravého. Někdy bych přála lidem, co sedí v komisích a rozhodují o druhých, aby si vyzkoušeli jediný víkend třeba jen bez kotníku. Zjistili by, že si nedonesou ani kafe. Ale současným ministrům zdravotnictví a práce a sociálních věcí věřím, že by to mohli dát trochu do pořádku.  

Máte mandát na čtyři roky. Co byste chtěla za tu dobu dokázat? 

Vzhledem k vlastní zkušenosti bych kromě zdravotních a sociálních věcí chtěla prosadit, aby očkování proti meningokoku hradil stát. Protože když máte tři děti, jde o záležitost asi dvaceti tisíc! Aby to nebylo povinné, ale kdo by nechal děti naočkovat, měl by částku hrazenou. A když jsme u očkování, chci, aby se zlepšila edukace veřejnosti – pořád je totiž spousta lidí, kteří nevědí, oč jde. Já to před deseti lety také nevěděla.

Jak to vypadá ve vašem sdružení No foot, No stress?

Snažím se hlavně o výchovu veřejnosti. Nedávno jsme měli tiskovku v parlamentu, čerstvě za sebou máme osvětovou akci na Chodově v nákupním centru, aby se lidé dozvěděli víc. Meningokok je zrádný. Začíná jako obyčejná chřipka. Mě trochu bolelo v krku a druhý den už jsem ležela v umělém spánku. Jde i o to, jestli se dostanete do rukou lékaře, který má šestý smysl, podívá se na vás a dojde mu, oč jde. Ta nemoc je hrozně nepředvídatelná, takže očkování má opravdu velký význam.

Co je pro lidi, kterým se stane něco jako vám, nejdůležitější, aby mohli začít znovu fungovat?

Samozřejmě hraje roli zázemí – rodina, přátelé. Ale hlavní musíte udělat vy sám – přijmout ten fakt. To má hodně fází a u každého trvají různě dlouho – u mě skoro dva roky. Nevěřím, že někdo je okamžitě happy. Musíte si projít obdobím vzteku a zloby, pak si to obrečet a nakonec celé nějak přijmout, což je nejdůležitější. Už je mi jedno, že se po mně lidi dívají. Jednou ty nohy nemám, tak je prostě nemám! Stalo se, že mě u hotelového bazénu viděl malý chlapeček a byl úplně vyděšený. A maminka mu namísto vysvětlení začala hystericky zakrývat oči. Proč? Když jde o komunikativnějšího rodiče, řeknu něco jako − no vidíš, když si budeš pořádně mýt ruce nebo se rozhlížet na přechodu, nedopadneš jako já. Snažím se to přehodit třeba na výchovné téma. 

Nejste někdy z jednání ve sněmovně vyčerpaná, když jste předtím byla politikou „nepolíbená“?

Jsem. Zpočátku jsem i zvracela.

Jak se dostanete zase do pohody?

Tím, že dorazím domů. Začala jsem také cvičit jógu, učím se správně dýchat a relaxovat.

Chcete v politice zůstat?

Uvidíme... Všechno se teprve ukáže. Rozhodně tu chci něco dokázat, nebýt jen do počtu a zvedat ruku.

Kdyby vám někdo před lety, když jste se začala učit znovu chodit, řekl − nebuď smutná, třeba zítra budeš běhat po parlamentu a rozhodovat o nás...

Myslela bych si, že se úplně zbláznil!

CV

Andrea Brzobohatá (narodila se 9. června 1971 v Brně) je manažerka a od loňských říjnových voleb poslankyně Poslanecké sněmovny PČR, zvolena jako nestraník za hnutí ANO 2011.

Vystudovala Střední pedagogickou školu v Kroměříži a později i CEMI (Central European Management Institute) v Praze. V letech 2009 až 2011 a opět od roku 2013 je předsedkyní představenstva v akciové společnosti BUILDING Holding. V letech 2009 až 2011 byla také předsedkyní představenstva akciové společnosti Frigomont.

Do loňských voleb šla jako nestraník za ANO a uspěla. Ve sněmovně je místopředsedkyní petičního výboru, členkou zdravotního výboru, místopředsedkyní podvýboru pro sociální služby a osoby zdravotně postižené a členkou podvýboru pro preventivní programy, přednemocniční zdravotní péči a práva pacientů.

Z rodného Brna se přestěhovala do středních Čech, je rozvedená, má dceru Nikolu (25) a syna Adama (9).

Osud

Tátu Andrea nikdy nepoznala, máma umřela na leukémii. To bylo Andree devět. Starala se o ni babička s dědou. Babička umřela, když jí bylo třináct, děda už na péči o dítě neměl roky, tak ji dostali do péče teta se strejdou. S tetou měla moc hezký vztah, jenže ta umřela na rakovinu a strejda rok po ní. Pak se zdálo, že se vše v dobré obrací. Ve dvaceti se vdala, porodila dceru, založila reklamní agenturu. V roce 1998 se rozvedla, o sedm let později potkala další velkou lásku. Toužila po dalším dítěti a rok po seznámení se přání splnilo. Jenže testy odhalily Downův syndrom a následoval potrat. V roce 2009 se už ale narodil zdravý syn a Andrea zažívala životní štěstí. Jenže když byl synovi rok, přišel další šok – manžel odešel za jinou ženou a Andrea zůstala na vše sama. Byla v permanentním stresu, a tak ji v říjnu 2010 vytáhli kamarádi na lyžování do Krkonoš. Jednoho rána se vzbudila a nebylo jí dobře, jakoby na ni lezla chřipka. Kamarádi odešli na túru a Andrea začala během pár hodin ztrácet vědomí, na těle se jí objevily skvrny. Ještě vnímala, když se kamarádi vrátili a pak už neví nic. Vnímat začala až po pěti týdnech. Meningokok. Lékaři jí museli amputovat obě nohy nad koleny, přesto jí dávali jen čtyřprocentní šanci na přežití. I s těmi ale dokázala vyhrát. Malého synka neviděla půl roku, absolvovala nespočet plastik, dostala šedesát narkóz, učila se chodit na protézách. Přiznává, že měla i myšlenky, jak to celé skončit. Vydržela a vyhrála. Potkala fyzioterapeutku Hanku Kohoutovou, která jí obrovsky pomohla, našla nové skvělé kamarády, nad vodou ji drželi i lidé z firmy, ohromně jí pomáhala dcera, syna měla od jeho tří let ve střídavé péči. Měla zase rodinu, přátele, začala opět žít.

No foot, No stress

Po překonání nemoci založila Andrea sdružení No foot, No stress a jak ona sama dodává, také No Problem (www.nofoot.cz). Jde o dobrovolné nezávislé společenství sdružující osoby se zdravotním hendikepem s amputací dolních končetin a osob spřízněných s tímto postižením. Cílem neziskové organizace No foot, No stress, o.s., je sdružovat lidi s hendikepem a pomáhat jim najít správnou cestu po náročné životní změně, jakou amputace je. Sdružení pro ně pořádá různé společenské a kulturní akce, poradenskou činnost, pomoc při zajišťování nejen kvalitní rehabilitace, ale pomáhá jim orientovat se i v oblasti protetiky či legislativy. Další důležitou činností je rehabilitace, nácvik a zdokonalování správné chůze. Největším přínosem je významná pomoc při začleňování lidí po amputacích do běžného života, od jejich sportovního vyžití až po vzdělávací a rehabilitační programy. Andrea také pracuje ve Sdružení proti meningitidě (www.antimeningokok.cz – zde si můžete přečíst celý její příběh), spolupracuje např. i s neziskovou organizací Černí koně, kterou vede také amputář Tomáš Pouch a která nyní shání prostředky na rozjetí plné výroby handbike kol pro postižené děti. V současné době jsou jediným výrobcem kol tohoto typu v ČR a s největší pravděpodobností i v Evropě (viz www.cernikone.cz).