Její životní příběh je až neuvěřitelný. V dětství jí postupně zemřeli téměř všichni blízcí, nevydrželo ani jedno ze dvou manželství, meningokok ji připravil o nohy. Manažerka Andrea Brzobohatá se ale pokaždé dokázala odrazit ode dna a jít dál. Pustila se i do politiky. Má za sebou poslaneckou zkušenost, v hlavě spoustu plánů a letos bude kandidovat za hnutí ANO do Senátu.
S jakými pocity jste před lety vstupovala do politiky? Změnilo se na nich něco?
Byla jsem tehdy trochu naivní, protože jsem si myslela, že přijdu a změním svět. Ale bohužel to tak nefunguje. Vybrat vždycky jednu věc a přesvědčit dalších sto poslanců, aby pro ni zvedli hlas, je dřina. Ale mám radost, že se mi povedlo prosadit, aby očkování proti meningokoku hradil stát.
To pro vás bylo hodně osobní. Kvůli téhle nemoci jste přišla o nohy, že?
Je to tak. Zhruba do půl roku prošel pozměňovací návrh, pak k očkování dětí přibyli ještě adolescenti, což se podařilo během dalšího roku. Beru to za velkou věc, myslím, že mladá generace, která dorůstá, bude proočkovaná. Ze své zkušenosti bych ale radila všem naočkovat se klidně i ve čtyřiceti letech. Je to zrádná nemoc, projevuje se chřipkovými příznaky a pak vás ohrozí na životě. Každá minuta hraje roli. Za úspěch považuji i prosazení úhrad bionických nohou, které pomáhají lidem s amputovanými končetinami, jako to mám já.
Co jste dělala v mezidobí, když jste v roce 2021 odešla ze sněmovny?
Chtěla jsem ve sněmovně pokračovat, ale měla jsem nízké číslo na kandidátce, dali přednost někomu jinému. Také jsem před čtyřmi lety kandidovala do Senátu. Dostala jsem se do druhého kola s paní Smotlachovou, tam pak zvítězila ona. Kromě politiky se ale věnuji i charitě, mám pořád co dělat. Ve Sdružení proti meningitidě, ve spolku No Foot No Stress, který pomáhá lidem po amputacích. Podařilo se nám zorganizovat dva krásné plesy v Kongresovém centru v Praze, přátelím se s jeho generální ředitelkou Lenkou Žlebkovou, tak jsme dostali výhodné podmínky – jinak bychom to nezaplatili. V prvním ročníku jsme angažovali úžasnou kapelu Moondance Orchestra s Dashou ze StarDance. Vyšli nám vstříc a dali lepší cenu, tak jsme si je mohli dovolit. Od té doby nám hrají pořád, nenašli jsme nikoho, kdo by je předčil. V rámci plesu je tanec lidí na vozíku, s protézou nebo bez protézy, tanec o tyči, všichni se krásně oblečou, namalují a učešou. Akce se účastní i lidé zdraví a všichni si to ohromně společně užívají. Jsou to krásné a dojemné chvíle, které člověku vhánějí slzy do očí.
Pomohl vám někdy hendikep k prosazení cílů?
Paradoxně skoro ve všem. Ve sněmovně nebyl člověk, který by se na mě neusmál. A to pak jdou věci vždycky líp kupředu. Já jsem ty čtyři roky sněmovny odchodila opravdu na nohách. Jen na mimořádné situace jsem měla v záloze vozík. Když se někdy pracovalo celou noc, třeba do čtyř do rána, mohla jsem si na něm odpočinout. Je to, jako když večer přijdete z práce a otečou vám nohy z celodenní chůze v lodičkách – tady máte stehna v pevných lůžkách a to vás začne po delší době řezat nebo pálit, tak si musíte nohy sundat. Pak jsem bohužel onemocněla rakovinou, takže i teď je moje chůze trochu horší, protože tělo je po léčbě celkově oslabené.
Adam Vojtěch, Andrea Brzobohatá, Bohuslav Svoboda
Co je podle vás největší problém současného českého zdravotnictví?
Možná se mnou spousta lidí nebude souhlasit, ale mám pocit, že stávající systém je neudržitelný. Že bychom si měli připlácet. Vím, že když někdo s takovou myšlenou vystoupí v parlamentu, bude nepopulární, ale podle mě to tak prostě je. Myslím, že kdo chce lepší péči nebo nechce čekat na CT, mamograf nebo rentgen, měl by si připlácet. I ostatní dostanou stejnou službu, jen na ni budou muset zkrátka počkat. Chystá se digitalizace služeb, ta leccos usnadní – podíváte se do systému a zjistíte, že můžete jít rychleji na vyšetření třeba v Pardubicích nebo v Hradci Králové. Tak sednete na autobus nebo do auta a vyřídíte si to dřív v jiném městě.
Myslíte, že na vaše plány bude slyšet současná vláda?
Doufám, že si budeme rozumět, že časem odpovědní lidé pochopí, že je tenhle systém neudržitelný. Uvidíme. Senát má ostatně jen úlohu poradní a kontrolní. Ale může dát zákon nebo určitý podnět do sněmovny. Trápí mě jiné věci, u nichž bych také ráda časem přispěla ke změně.
Které?
Že když jste hendikepovaní nebo máte jiné zdravotní potíže a zůstanete doma, dostanete maximální příspěvek na péči a maximum různé další pomoci. Naopak, když jdete do práce a zároveň se chcete do systému vracet, všechno vám seberou. To je přece nesmysl. Mělo by to být naopak – dobře, jsi hendikepovaný, ale chceš pracovat, máš určité sociální začlenění, tak ti přidáme třeba na benzin nebo podobně. Prostě poskytnout pomoc, která vám pomůže vrátit se do pracovního procesu.
To asi za jedno volební období nezměníte.
To rozhodne ne. Asi ani za dvě. Ale mělo by to takhle být. Milion lidí v Česku, což je jedna desetina, má určité postižení. Mnozí nejsou vidět. Třeba diabetici. Stávající systém je vybízí k pasivitě. Sedí doma, kupují si Netflix nebo jinou videotéku, leží v posteli, nic nedělají, auto si nepořídí, berou maximální příspěvky a cítí se dobře. Tak tohle bych chtěla celé překopat.
Držím palce. Máte tah na branku, určitě to dáte.
Jsem nevyléčitelná optimistka, věřím, že v každém je něco dobrého, pak to funguje. Hodně mi pomohly a pořád pomáhají děti. Mám i malého vnuka. Je mu devět měsíců a je fantastický. Snažím se za ním každý týden jezdit a musím říct, že sledovat jeho pokroky a být babičkou je ta nejkrásnější role v životě.
Autorka je redaktorkou Deníku
Senát
O případném působení v Senátu Andrea říká, že má stejné cíle jako v roce 2020. „Točí se to kolem zdravotních témat, chci pomáhat lidem s hendikepem, zkusit udělat pro ně ještě něco víc. Sice už po minulé zkušenosti vím, že všechno nepůjde, ale zkusím to alespoň v nějaké oblasti. Považuju za důležité lidi spojovat, což se mi daří i v charitě. Taky bych chtěla víc upozorňovat na větší úctu a pokoru k ženám, k lidem, kteří něco dokázali – myslím, že tohle nám tu pořád dost chybí.“
CV BOX
Andrea Brzobohatá (narodila se 9. června 1971 v Brně) je zastupitelka Středočeského kraje a bývalá poslankyně.
Vystudovala Střední pedagogickou školu v Kroměříži, později CEMI (Central European Management Institute) v Praze.
Meningokok ji v roce 2010 připravil o obě nohy nad koleny, dnes chodí na elektronických nohách a má vozík.
Založila sdružení No Foot No Stress (www.nofoot.cz), dobrovolné nezávislé společenství pro osoby se zdravotním hendikepem s amputací dolních končetin, spolupracuje s neziskovou organizací Černí koně.
Od roku 2011 působila ve Sněmovně, kam byla zvolena jako nestraník za hnutí ANO. Letos na podzim bude kandidovat do Senátu.
Žije nedaleko Prahy, má dceru Nikolu a syna Adama.
reklama
