Rozhovory

Alexandr Vondra: Z politiky se vždy odchází s pískotem

Publikováno: 20. 1. 2019
Autor: Karel Černý
Foto: Vladan Krumpl
logo Sdílet článek

Před 29 lety seděl Alexandr Vondra (ODS) ve vězení, o pár měsíců později byl poradcem prezidenta. Pak velvyslancem a dvojnásobným ministrem. Už šest let sice aktivně v politice nepůsobí, ale pozorně ji sleduje. A při povídání s ním vám dojde, že ji vnímá v přesných souvislostech, což je poměrně vzácnost.


Jste bez politiky spokojený?

Politika je trochu droga. I když ji nedělám na té nejvyšší úrovni, věnoval jsem jí většinu svého produktivního života, takže ji pořád sleduji. Z druhé strany je můj dnešní život klidnější, příjemnější, lepší a bez stresu. Mezi mladými lidmi, studenty, má člověk zpětnou vazbu a dostane se mu i určitého ocenění. V politice vás neocení nikdo a všichni z ní nakonec v této zemi odcházejí s pískotem. Čili − že by se mi po ní z tohohle hlediska stýskalo, nebo bych bez ní nemohl existovat, to ne. Stále mě ale zajímá, co se děje a mám o tuhle zemi starost, protože ji mám rád. Vždycky jsem se snažil pro ni něco dělat, ať už to bylo proti bolševikovi, nebo později, když jsme hledali nějaké ukotvení ve svobodném systému mezinárodních vztahů. Bude-li po mně poptávka, nevylučuji, že se ještě objevím. Jsem zdravý a flintu do žita neházím, ale není to tak, že bych nespal kvůli tomu, že nejsem „nahoře“.

V roce 2009 vás označili za největšího spojence USA na české politické scéně. Platí to pořád?

V podstatě ano. Posledních sto let to byli třikrát Američané, kdo tahal horké kaštany z ohně za evropské hříchy − v letech 1918, 1945 a koneckonců i v roce 1989. Pokaždé nám šlo doslova o bytí a nebytí, o národní existenci. Američané nás nikdy ničím neohrožovali, neměli v tomhle prostoru mezi Německem a Ruskem žádné nároky. Myslím, že bychom měli být dobrými spojenci, protože potřebujeme víc my Američany než oni nás. A platí to pro celou Evropu, nejenom pro Česko. Samozřejmě, že i Amerika se mění a šíří se odtamtud progresivistická lavina různých levicových ideologií, což mi radost nedělá. To jsem hodně vyčítal Baracku Obamovi. Donalda Trumpa, ať je jaký chce, považuji alespoň za přirozenou korekci těchto neblahých tendencí.

Bývalý velitel amerických sil v Evropě Ben Hodges nedávno řekl, že do patnácti let čeká válku mezi Čínou a Amerikou. Putin pro změnu v reakci na Trumpova slova o vypovězení smlouvy INF o omezení jaderných zbraní uvedl, že „Evropa se vystaví nebezpečí možného odvetného úderu Ruska, pokud bude souhlasit s rozmístěním amerických raket na svém území“. Máme se bát?

Myslím, že co se týče vzájemného vztahu těchto mocností – tedy USA, Číny a Ruska, nemusíme se bát nějakého obrovského válečného konfliktu, který by zničil lidstvo. Převládá racionalita a soutěžení. Evidentní je, že Čína se svým růstem bude hlavním rivalem Spojených států. Otázka je, kde v té hře bude Rusko, které zdaleka není tak silné jako Čína a bude ve vztahu k ní slabší a slabší. To je téma, které by nás mělo zajímat. Ale nemyslím si, že je důvod mít obavy z toho ukazování bicepsů. Američané potřebují narovnat obchodní nerovnováhu mezi nimi a Čínou a také mezi nimi a Německem. Pětasedmdesát let dopláceli na celý svět a ani se neptali proč. V poslední době se ptají, a právem. Evropa by s nimi měla začít jednat a najít nějakou novou rovnováhu. Pokud to neudělá, obávám se, že vznikne nestabilita nejen mezi ní a USA, ale i v Evropě samotné. Tady vidím problém: ne síla jiných, ale slabost nás a Evropy. Ten všeobjímající evropský pacifismus a přesvědčení, že už tady bude jenom ráj a nic nám nehrozí, považuji za největší riziko.

Británie se chystá opustit EU, Itálie je na pokraji bankrotu, nejlíp na tom nejsou ani Španělsko, Francie či Belgie. Hrozí Evropě vnitřní rozpad?

Unie je fantastická jako prostor spolupráce v rámci svobody pohybu, podnikání, kapitálu, služeb… Možnost cestovat, pracovat a studovat prakticky kdekoliv je skvělá věc a byla by strašná škoda o ni přijít. Jenže to se může stát, když budeme ten špagát integrace napínat víc, než jsou jednotliví členové schopni unést. Problém je, že oblast, kde se platí eurem, je tak málo homogenní, že země se slabší ekonomickou výkonností, menší produktivitou práce a koneckonců i teplejším podnebím nejsou schopny to napětí ventilovat. Kdyby měly svou měnu, můžou devalvovat a jede se dál. Eurozóna funguje, když se daří a ekonomiky rostou, jenže ony jsou jednou dole a jednou nahoře. A až přijde příští ekonomická krize, země, které jste jmenoval, budou mít ještě větší problémy. To je pro mě důvod se do eurozóny nehrnout a počkat si, jestli vůbec přežije příští krizi.

A co brexit?

Napínali jsme špagát prohlubování integrace až za hranu toho, co je průměrný Angličan schopen unést. Škoda, že Evropa přijde o zemi, která má největší vojenský potenciál ze všech členských zemí, fungující finanční sektor a ekonomiku a v mnohém slouží jako vzor. A taky zemi, která nám dala i jazyk, kterým se v Evropě při všech těch odlišnostech dorozumíme.

Když začala válka proti Islámskému státu, důrazně jste varoval, že je potřeba tvrdý postup, jinak začnou migranti ohrožovat i Evropu a Západ, což se stalo. Je to v rámci EU vůbec řešitelné?

Migrace vždycky byla, je a bude − jenom se musí kontrolovat a omezovat. Nesmí se dít to, co před dvěma třemi lety, kdy se Německo rozhodlo pozvat prakticky všechny a pustit je sem najednou.

Nesouvisí to s tím, že Německo pořád cítí vinu za válku?

Jmenoval bych dva důvody. Ano, je tu snaha páchat dobro za všech okolností, ale jedno české přísloví říká, že cesta do pekel může být dlážděna těmi nejlepšími úmysly. Morálka svědomí brutálně převáží nad zodpovědností a následky se projeví až za několik let. Je to také otázka míry. Paul Collier, profesor na Oxfordu, který se léta zabývá migracemi, má hezký příměr − přistěhovalectví v malých dávkách je něco jako koření. Může ochutit, může prospět. Ale když si do talíře vysypete celou pepřenku, nebude to k jídlu. Přesně tohle se děje poslední roky a je to špatně. Evropa páchá sebevraždu Evropy, i když si to neuvědomuje.

A druhý důvod?

Velký problém celého západního světa a zejména Evropy je, že už rezignujeme na vlastní reprodukci. Nerodíme dost dětí, vymíráme. Máme tendenci všechno outsourcovat − výrobu našich bot, kalhot, košilí, protože v Číně je to levnější. Fajn, ale teď už máme sklon outsourcovat i svou reprodukci. Nebudeme „vyrábět“ děti, neudržíme pohromadě rodiny. Někdo to odpracuje za nás. Tenhle sebevražedný názor dnes zastávají někteří lidé ze západní Evropy. Migraci vidí jako způsob, jak zajistit naši reprodukci a naše přežití v době, kdy si každý snaží maximalizovat své osobní štěstí. Ale taková společnost nemá právo na existenci. Může fungovat jednu dvě generace, ale pak jako civilizace zanikne, a to prostě nesmíme dopustit.

Navíc jde o hodně odlišné kultury...

Síla Západu tkvěla v tom, že byl postaven na křesťansko-antickém dědictví, které mělo nějakou univerzální aspiraci. Ale dneska se v rámci politické korektnosti bojíme něco pojmenovat, natož abychom to bránili nebo dokonce ofenzivně prosazovali. V tom se náš svět strašně změnil. Výsledkem je naše změkčilost, slabost. Když do tohoto prostoru vstupuje islámská civilizace, která na svůj univerzální nárok nerezignovala, máme problém. Metaforicky říkám, že jde o invazi lidí ze zemí plných mešit do zemí prázdných kostelů.

Když jsme u kostelů, prý jste se loni nechal pokřtít. Proč tak pozdě?

Připravoval jsem se na křest už v 80. letech, ale pak do toho přišla sílící disidentská aktivita, revoluce a státnické povinnosti. Neměl jsem na to soustředění. Teď mám klidnější život, víc času číst a rozjímat. Ano, jsem katolík. Nechtěl jsem to odkládat až na smrtelnou postel. Ještě si to chci trochu odpracovat.

Mluvil jste v úvodu o mladých lidech, kterým přednášíte. Jací jsou?

Kdybych měl soudit podle svých dětí, tak senzační. Asi by se urazily, že o nich mluvím jako o dětech, jsou dospělé a já už jsem dědeček. Se studenty mívám na konci semestru hodinu, kdy si jenom povídáme a já jim říkám: „Nezapomeňte na děti, protože já když se dívám s odstupem, je skvělé, že člověk pomohl sametové revoluci, česko-německé deklaraci a NATO, ale největší satisfakce je, když po sobě vidí své potomky, kteří jsou do života vybaveni líp, než jsme byli my.“ Takže podle svých potomků soudím, že mladí jsou senzační a podle toho, co vidím mezi studenty, řekl bych, že taky docela dobří. Někteří jdou trošku doleva, zvlášť na humanitnějších oborech. Ale oni k stáru určitě zmoudří!


CV

Alexandr Vondra (narodil se 17. srpna 1961 v Praze) je představitel Charty 77, bývalý velvyslanec v USA, bývalý senátor a exministr zahraničí a obrany.

Přednáší mezinárodní a bezpečnostní vztahy na UJEP v Ústí nad Labem a vysoké škole CEVRO Institut v Praze. Je také ředitelem Centra transatlantických vztahů při CEVRO Institutu, čestným prezidentem České euroatlantické rady, členem rady Česko-německého diskusního fóra a členem programové rady Fora 2000.

Vystudoval geografii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze a získal doktorát přírodních věd. Poté pracoval jako správce asijských sbírek Náprstkova muzea na zámku v Liběchově. Byl také manažerem undergroundové rockové kapely Národní třída, společně s Jáchymem Topolem a Ivanem Lamperem vydával samizdatový časopis Revolver revue. V roce 1989 byl mluvčím Charty 77 a jedním z autorů petice Několik vět. Za svou činnost byl vězněn. V listopadu 1989 byl jedním ze zakladatelů Občanského fóra.

V letech 1990−1992 působil jako zahraničně-politický poradce prezidenta Václava Havla. Poté byl pět let 1. náměstkem ministra zahraničí a od roku 1997 zastával čtyři roky post velvyslance v USA. Pak z vysoké politiky odešel a vrátil se do ní v roce 2006, kdy byl rok ministrem zahraničí. Od roku 2006 do roku 2012 byl také senátorem, dva roky (2010−2012) byl ministrem obrany. V ODS je od roku 2006, působil v ní i jako místopředseda.

Je ženatý, s manželkou Martinou mají tři děti – Vojtěcha (27), Annu (25) a Marii (22).


Z vězení na Hrad

V září 1989 nastoupil Saša Vondra do vězení za porušení podmínky, kterou dostal při „palachiádě“. Několik měsíců nato se stal poradcem prezidenta Václava Havla. Překvapila ho ta rychlost událostí? „Bylo evidentní, že se režim pomalu hroutí, a jak slábl, kopal okolo sebe a snažil se demonstrovat sílu. Víme, jak to tehdy dopadlo v Pekingu, kde na náměstí Nebeského klidu tekla krev. Ani tady nikdo nevěděl dne ani hodiny, ale určitě jsme nečekali, že ty změny půjdou tak rychle. Jsem strašně rád, že jsem měl možnost si tenhle karneval užít jako aktivní tanečník v nejlepších letech. Co může být pro mladého člověka lepší než honit se s policajty a vědět, že právo je na jeho straně a nakonec to vyhrát? Naši rodiče a prarodiče schytali to nejhorší − Hitlerem a Stalinem počínaje a Brežněvem konče. Moje generace z toho vyšla skvěle. Teď jde o to, aby se naše děti nedostaly do stejných problémů jako naši tátové a dědové.“


O ODS

V ODS je Saša Vondra už 12 let, zažil tak její vrcholy i pády. „Staré arabské přísloví praví, že musíš spadnout až na dno studny, abys spatřil hvězdy. Myslím, že na tom dně už nejsme, ale ke hvězdám ještě pár příček schází. Každopádně jsme doplatili na vlastní chyby, propojení s určitými byznysovými zájmy bylo tak hluboké, že to lidi naštvalo. Nás vždycky volili ti aktivnější, vzdělanější, kteří platí státu daně a samozřejmě velmi nelibě nesli, když jsme se některým zásadám zpronevěřili. Ale myslím si, že ODS tady znovu je a míří zpátky ke hvězdám.“

reklama

https://www.smeny.cz https://www.smeny.cz https://www.smeny.cz

Mohlo by vás zajímat

Více článků